Druhá smečka

* 47 *

Vzdor. Nepochybně tam byl. Vždycky tam byl. Nemohl mě překvapit, já na něj už byl zvyklý. Dominoval celému jejímu výrazu. Jako by snad neustále musela být  vůči mě v opozici. Potlačil jsem odfrknutí. Nechtěl jsem ji vytočit ještě víc. I když, možná by to stálo za to. Vypadala tak zatraceně roztomile, když se rozčílila a ještě více...až příliš sexy. Ty jiskry v jejích hlubokých  šedomodrých očích. Jak já je zbožňoval. Jo, nelíbilo se jí, že jsem ji překazil zábavu. Jenže já musel. V tom zápalu hry si zcela jistě nevšimla, že se příliš přiblížila ke srázu. Nedovolil bych, aby si ublížila.

Co mě skutečně zaskočilo byla ta pokora. Skutečně, byla tam. V tu chvíli, když se ji pustil a ona se s podrážděným zavrčením otočila ke mě. V ten jediný moment, kdy si to její dospívající vlčice naplno uvědomila, kdo jsem já.  Couvla, byť o kousek, ale couvla přede mnou. S mírně skloněnou hlavou. Netuším kdo z nás dvou byl teď více překvapený. Tohle nebylo přesně to, co bych chtěl. Bylo patrné, že se pere sama se sebou. Příliš chytrá na to, aby se otevřeně postavila Alfě, příliš hrdá na přímý ústup. 

Vítr zavál její pach přímo pod můj čumák. Nasál jsem vzduch až hluboko do plic. Něco se nepatrně změnilo. Chtěl jsem blíž, abych si to ověřil, ale nechtěl jsem ji vyděsit. Opatrně jsem se přiblížil. Strnule mě pozorovala, pohled plný nedůvěry. Možná že si mě dokonce přeměřovala, odhadovala své možnosti. Jo holka moje, moc šancí nemáš. 

Poznal jsem to. Tu chvíli, kdy jsem se jí lehce dotkl a ona nezůstala bez odezvy. To známé zachvění, co se tak znenadání rozlilo jejím tělem. Překvapení v jejích očích. Mé nitro se rozvibrovalo blahem. Byla moje. To pouto, co neodvratně přikovalo mě k ní, teď táhlo i ji ke mě. Konečně na tom budeme stejně. V návalu čirého štěstí jsem se otřel hlavou o její krk. Ty už mi neutečeš. 

Celý zbytek večera jsem byl až příliš rozrušený. Stálo mě hodně úsilí se soustředit, vést smečku správným směrem na lovu. Neustále jsem se musel ujišťovat kde je moje malá vlčice. Kde pobíhá, jestli není moc daleko. Evidentně taky nebyla úplně ve své kůži. Působila trochu napjatě, nervózně. Já chtěl za ní, blíže. Ukonejšit ji, dotknout se jí. Utužit to vzájemný pouto.

Když kořist padla k zemi a pro nás začala hostina, pochopil jsem že to všechno maličká ještě naplno nechápe, neakceptuje. Nešla si se mnou vybírat jako první svůj díl, čekala stranou s ostatními. Teď už jsem to odfrknutí skrýt nestačil. Došel jsem si pro ni, jen neochotně mě následovala. Stejně se mnou u toho jelena nezůstala, rychle si kousek utrhla a mířila zase pryč. Tak na tom budeme ještě muset zapracovat. 

Vraceli jsme se zpátky tichým, zasněženým lesem. Sníh v měsíčním světle zářil, my se pohybovali ve stínech stromů. Maličká byla poblíž, cítil jsem její nezaměnitelnou vůni, ale bylo tu ještě něco. Když byla blízko mě, já byl jsem si jistý, že jsem místy cítil její rozpoložení. Byl to způsob komunikace přes vzájemné pouto druhů? Nejspíš ano. Byla rozhozená, nejistá, opatrná, ale cítil jsem, věděl jsem, že ji začínám přitahovat. I když jsem nemohl říci, že se mi držela přímo po boku, už se ani nevzdalovala tolik, co obvykle. A téměř bych přísahal, že se po mě několikrát přímo ohlédla. 

Nastal čas odpočinku a malá už ani neprotestovala, když jsem si lehl přímo k ní. Jen si tiše odfrkla, hlavu stočila mírně bokem, ale částečně mě pořád sledovala. Stočil jsem se kolem ní celým bokem a hlavu si položil na její hřbet. S jejím teplem mé nitro prostoupil klid. Jemně jsem jí olízl čumák, uši. Vdechoval její vůni, užíval si dotek jejího těla. Pomalu se uvolnila, ta strnulost ji pozvolna opouštěla. Usnula a já za nedlouho po ní taky. 

Byly to nejspíš první paprsky mladého slunce, které mě probudily. Potlačil jsem zívnutí a jen neochotně zamžoural do nového dne. Začínal zatraceně skvěle. 

Ležel jsem zpola zasypaný sněhem a zpola naprosto zalehnutý jednou přidrzlou dospívající vlčicí. Že bych si stěžoval? 

Ani omylem. 

Já nikdy přímo doteky nevyhledával. U těch několika cílených známostí to byla jen jistá cesta do postele. Pár příjemných chvil vášně a následného uvolnění. Tehdy jsem rána nesnášel, kolikrát jsem odcházel ještě v noci, jen abych se tomuhle vyhnul. Měl jsem rád svůj osobní prostor a při slovech "pojďme se mazlit" jsem se téměř osypával. A pak do mého života vtrhla tahle maličká bytůstka a obrátila ho naruby. Kdyby mě jen nechala, tulil bych se k ní ze své vlastní vůle třeba celý den. Nebo ještě déle, jen pro to potěšení z její blízkosti. Jako teď, kdy jí přistála na čumák sněhová vločka. Nejspíš ji vdechla. Nakrčila čenich a předníma tlapkama si jej otřela. Tím pohybem se ještě více zabořila do mého kožichu. Uniklo mi slastné zavrnění, a bylo mi jedno, jestli to někdo slyšel. Vážně. Maličká ještě dřímala a já se odmítal pohnout, ze strachu, že tahle blažená chvíle skončí. 

Téměř všichni už byli vzhůru. Cítil jsem jejich pohledy i tu zvědavost. Já k nim vyzařoval jen klid. Nebyl vynucený, přicházel ke mě s ní. Rozpínal se někde uvnitř mě a dotýkal se mé podstaty, mé duše. Nechtěl jsem se zvedat. Nicméně nás čekal přesun domů, ten už nešel dlouho odkládat. Čekal jsem, až se maličká vzbudí sama...a zároveň doufal, že k tomu jen tak brzy nedojde.

Vzbudila se. Dost možná skutečně jako poslední. Otřel jsem o ní hlavu a poté jemně olízl čenich. Dívala se na mě stále překvapeně, cítil jsem z ní tu zmatenost. Jak toho jen využít a nešlápnout přitom vedle. S ní jsem si nikdy nebyl jistý. Já si myslel, že to s ženami umím. Vážně jsem si to myslel, než mě vyvedla z omylu má vlastní.  Osud má neskutečný smysl pro ironii, opravdu. Chtěl jsem k ní vyslat zprávu, že je všechno v pořádku, jenže jsem to pouto k ní stále ještě nezvládal tak dobře uchopit jako o ostatních členů své smečky. Budu na tom muset ještě zapracovat.

Mé letmé doteky ji vyváděly z míry, ale zatím neutíkala. Byla...v rozpacích? A já jsem poznal, že jsem si našel nového koníčka, tohle mě bude bavit.

Cestou domů jsem se ji držel co nejvíc po boku. Ostatní se rozcházeli vícero směry, ale my dva s Kathrine měli společnou cestu. Občas se o ní lehce otřel nebo mírně drcnul. Snažila se mě ignorovat. Opravdu snažila. Ze začátku se jí to docela dařilo. Jenže ta trpělivost jí brzy došla. Skřípala zuby, odfrkovala, syčela a vrčela. Ona na mě vážně zavrčela. Já to slyšel. A když jsem se odvážil do ní šťouchnout znova, skočila po mě. 

Ona po mě vážně skočila. Vážně to udělala. Nečekal jsem to. Skončili jsme oba v hlubokém sněhu, nejspíš jsme se propadli závějí. Dopadl jsem přes bok na záda. Maličká přistála nade mnou. S tolika sněhem v kožichu vypadala spíš jako arktická vlčice. Pěkně dopálená vlčice. V očích ji doutnaly plamínky a se mnou ten pohled na ni dělal divné věci. Zazubil jsem se. Olízl ji spodní čelist a než se nadála, strhl jsem jí pod sebe.