Ellena si ve svém uspěchaném životě nic nepřála víc než trochu klidu. Opustila městský život v naději, že v jedné z osamělých vesniček ho najde. Hluboké lesy v horském království však ukrývají mnohem více, než se na první pohled mohlo zdát.
Jiný svě...
Slunce už před nějakou dobou zapadlo. Obloha tmavne, pohasíná. Dnes nebudou svítit hvězdy, na to je moc zataženo. Sedíme v autě a čekáme, až přijde náš čas. Je třeba změnit místo, pro maličkou by to bylo ale pěšky příliš daleko. Naposledy jsem jel autem k lesu jako malý kluk, už ani nevím, kolik mi tehdy mohlo být.
Zpoza mračen začíná prosvítat měsíční svit. Začíná to. Vystoupili jsme z auta. Kathrine s nadšením, jako vždy. Ellena... nadšením rozhodně neoplývala. Spíše to vypadalo, že by tady nejradši ani nebyla. Bylo to přeci už pár měsíců, to si pořád ještě nezvykla? S tichým povzdechem ze sebe jen neochotně shodila bundu. Já, i Kathrine už jsme byli připraveni. Co ji tak dlouho trvalo? S takovou to ani nestihne, začne se měnit oblečená a příjemné to nebude.
"Maličká...pospěš si."
"Nedívej se...!"
Tentokrát jsem si povzdechl já. Těžce. Tohle vážně nepochopím. Co jí tak vadí? Na nahotě není naprosto nic špatného... Je zatraceně sexy, to je naprosto v pořádku. Přitakal můj vlk.
Měsíc na nikoho nečekal. Úplněk naplno osvítil noční zamračenou oblohu. Přeměna začala. Jediné, co jsem ještě stihnul, bylo dostat Ellenu z legin a snad i z trička...
Zavětřil jsem. Můj citlivý nos dychtivě nasál noční vzduch. Pátral jsem po jakékoli známce nebezpečí. Nikde nic. Uvolnil jsem svůj ostražitý postoj. Ohlédl se na svou společnost. Má sestra nedočkavě přešlapovala z jedné tlapky na druhou. Čekala, až vyrazíme na místo dnešního setkání smečky. Druhá vlčice byla o dost menší, k dospělému vlkovi ji pořád dost chybělo, ale vlče už nebyla. Teď z ní visely prapodivné hadry, roztrhané na cáry. Část ve mě mi napověděla, byl to zbytek té náhradní srstí pro druhou část nás. Teď ji byla k ničemu. Co už nebylo rozcupované, roztrhala sama. Šikovná je, moje družka. Otřel jsem se z čiré nutnosti o její bok. Potřeboval jsem cítit její dotek. Chňapla mi po uchu. Teď ale nebyl čas na hru. Museli jsme se vydat na cestu. Nelíbilo se jí to
Smečka se scházela. Jeden po druhém. Všichni způsobně vyčkávali. Ponejprv se přivítali se mnou, pak vzájemně s ostatními. Jen maličká ne. Místo aby trpělivě stála po mém boku, kam patřila, neustále něco vymýšlela. Když ji omrzelo drcení větviček, hrabání kamínků a chňapání po sněhových vločkách, začala chňapat po uších. Netrvalo dlouho a Ethan ji to vrátil. Elliot se přidal hned nato. Popuzeně jsem na ně zavrčel. Nic, naprosto bez efektu. Rozháněl jsem chňapající a vrčící chumel tří puberťáků. Ethan s Elliotem přijali mé pokárání, svěsili hlavy a stáhli ocasy. Já přijal jejich omluvu. Vyřešeno. Maličká... ta se na mě ani nepodívala. Jen ublíženě kníkla a zmizela mi z dohledu. Nebo se o to alespoň snažila za zády Bradleyho. Jí jsem nestál ani za pohled, natož za omluvu. Ta část ve mě si zoufale povzdechla. Měl jsem ten vtíravý pocit, že jsem opět něco zkazil.
Navedl jsem svou smečku na stopu zraněného jelena. Podle stop lehce kulhal na levou zadní. Tohle bude snadný lov. Pro začátek dobrý i pro malou, nasbírá potřebné zkušenosti. Tedy, mohla by, kdyby jen dávala pozor. Držela se co nejvíce vzadu. Měl jsem neblahé tušení, že co nejdál ode mě. Stopa jí vůbec nezajímala. Ani jednou jsem si nevšiml, že by měla čumák u země a snažila se zachytit nějaký pach. Potlačil jsem další povzdech. Jak ji mám něco naučit, když mi nechce věnovat pozornost? No, alespoň už neruší ostatní a ti se mohou soustředit na své úkoly. Rozběhli jsme se, rozdělili na tři skupinky a začali štvát kořist. Hlavní skupina běžela přímo za ním, další dvě mu odřízly cestu po bocích. Maličká byla šikovná. Nikde nezaostávala, párkrát se jí povedlo pěkně zakročit, aby nám jelen nevyběhl bokem pryč. Do přímého střetu ale nezasáhla. Neměla kdy, byli tu zkušenější vlci. Netrvalo to dlouho a jelen padl, sražen k zemi. Hostina.
Čekal jsem, že teď už bude klid. No, moje malá mi vždycky dokázala, jak moc se jen můžu mýlit. Měl jsem za to, že se nají a pak všichni spořádaně opustíme loviště. Byl jsem naivní. Možná se nudila a tak se prostě někam zaběhla. Jen tak. Věděla, že jsme tady a že pokud se ještě někdo krmí, tak odsud ještě nějakou dobu neodejdeme. Zuřil jsem. Jak se jen opovážila jen tak opustit smečku? Opustit mě?
Najít její stopu v té změti jiných byl docela oříšek. Tím spíš, že dlouho nevydržela na jednom místě. Nechal jsem ostatní u kořisti a vydal se po její stopě sám. Zaráželo mě, jak velký kus cesty stihla za tu krátkou dobu urazit. Zbystřil jsem. Nedaleko měli doupě divočáci. Zatraceně!
Po chvíli už jsem slyšel dupot kopyt, hlasité funění, praskání suchých větví a křupání sněhu. Rozběhl jsem se. Zahlédl jsem v dálce svojí malou a divokého kance, který byl o dost vyšší a mnohem mohutnější. Střídavě kolem se obíhali a střetávali se. Nikdo se nechtěl vzdát, ale ani přímo riskovat větší zranění. Proč musela být tak sakra daleko? S hrozivým vrčením jsem se vrhl na divočáka. Zuřil jsem. Adrenalin mi koloval v žilách. Srdce mi divoce tlouklo. V tlamě jsem cítil kovovou chuť krve. Chtěl jsem ho zabít. Udělal bych to. Jenže, co kdyby teď od někud vyběhl další? Spokojil jsem se proto s jeho urychleným ústupem. Pak jsem přesunul svou pozornost na malou. Nevypadala ani trochu kajícně...spíš naštvaně? Odfrkla si, když sledovala prchající zvíře. To si vážně myslela, že na něj má? Že ho složí sama, bez pomoci smečky, aniž by ji vážně zranil? No tak tohle tedy ne!
Poprvé jsem ji skutečně pokáral z pozice Alfy. Doufal jsem, že k tomu nikdy nedojde. Musel jsem, bylo to pro její dobro. A hlavně, pro její bezpečí. Prakticky jsem ji dotáhl zpět ke smečce. Leželi jsme na mýtině. Malá se stočila do klubíčka, docela daleko, zády ke mně. Nespala. Dívala se s nezájmem kolem. To nepříjemné napětí, co mezi námi panovalo ještě mnohem zhoustlo. Nebylo to příjemné. No, teď, když si mohla hrát s kýmkoli, tak nechtěla. Nerozuměl jsem. Opět.
Když přeci jen usnula, odvážil jsem se přijít až k ní. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli mám, jestli vůbec můžu. No, ta touha po její blízkosti přetloukla všechny mé obavy z její reakce. Stočit se po jejím boku a opřít si hlavu a nakonec i dovolit si usnout.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
