Druhá smečka

* 6 *

Běžela jsem potemnělým lesem. Neměla jsem ani ponětí, kde to jsem. Byla tma. A byla zima. Stála jsem mezi stromy, ztracená, zablácená, rozcuchaná, špinavá, jen v noční košili. Bála jsem se.
Nad vrcholkami stromů se objevil měsíc. Velký. Jasně zářící. Jeho světlo mě obklopovalo. Dívala jsem se na něj. Uchvácená.
Polapená.
Jako noční motýl letící vstříc své hořící pochodni.
V dálce zavyli vlci...

Probudila jsem se naprosto promočená potem. Třásla jsem se. Má hlava se pokoušela nejspíše vybuchnout. Mé tělo jako by zachvátila horečka, ale já se neustále klepala zimou. Nedařilo se mi zahřát se. I pod těžkou, a jindy tak hřejivou peřinou. Dopotácela jsem se do sprchy. Moje zarudlá kůže protestovala pod náporem horké vody, ale mě bylo o něco líp. Netuším jak dlouho jsem nechávala vodu stékat po svém zkřehlém těle. Pak už jsem se jen horko těžko zmohla na to, oznámit po smsce v práci nemocenskou. Svou naprosto první.
Musela jsem usnout. To bylo v pátek. Nejspíše.

Ledový vítr odnášel sebemenší iluzi tepla. Z temně šedé oblohy se snášely sněhové vločky. Kráčela jsem po zmrzlé zemi. Do bosých chodidel mě bodal mráz. Pojednou bylo sněhu nad kolena. Snažila jsem se prodírat závějemi. Mrzla jsem na kost. Tiché křupnutí sněhu za mnou. Byli všude. Vlci. Divocí. Nevyzpytatelní.
Já byla v pasti.
Obklíčená ze všech stran...

Z dalšího nepříjemného snu jsem se probrala malátná, slabá. Mohlo být pozdě v noci nebo i hodně brzo ráno.
Dasty kňučel. Vyškrábala jsem se na nohy. Celou tu dobu, co jsem byla mimo musel chudák vydržet. Sotva se mi podařilo otevřít ty zatracený dveře, mihnul se kolem mě a vyběhl na zahradu. Chudák.
Svezla jsem se po dveřích na podlahu. Takhle mizerně mi ještě nejspíše nikdy nebylo. Nechápala jsem.
Vyškrábat se zpět na nohy se mi zadařilo tak na pátý pokus. Nikdy bych nevěřila jak vyčerpávající může najednou být jen příprava čaje. Nepřítomně jsem se tiskla k hrníčku. Dasty mě soucitně pozoroval. Musela jsem vypadat skutečně uboze. Ležela jsem zachumlaná v dece na pohovce. Postel byla příliš daleko.

Cítila jsem jejich upřené pohledy. Bylo jich možná deset.
Vyčkávali.
Ještě pořád se na mě nevrhli. Napětí se stupňovalo.
Poslední co jsem viděla byly sytě jantarové oči vlka přímo přede mnou...

Na tváři jsem cítila sluneční paprsky. Oknem se dovnitř naklánělo pozdní sluníčko. Bylo mi o něco líp. Dost na to, abych opět začala pomalu fungovat. Úspěšně jsem Dastymu nachystala večeři a zvládla ho krátce vyvenčit před domem.
Převlékla jsem postel a dala prát propocené povlečení. Dostala jsem do sebe i kousek suchého rohlíku s hořkým čajem.
Za okny už byla tma. Šourala jsem se se smetím k popelnici kousek před domem. Jediná lampa v ulici slabě světélkovala. Večer byl chladný. Určitě bude mráz. Nebe bylo téméř jasné.
Z poza mraků vyšel měsíc.
Ozářil svět kolem mě.
Jeho stříbrná záře obklopila mé tělo.
Vzhlédla jsem.
Vykřikla.
Zachvátila mě trhavá bolest. Jako by se něco snažilo roztříštit mě na tisíce kusů. Můj svět vybuchl zevnitř.

Mé oči se otevřely. Vůbec poprvé. Viděla jsem velké, jasné světlo. Uprostřed temné noční oblohy. Jeho svit mě uklidňoval. Bylo to příjemné. Pokusila jsem se zvednout na nohy. Ale nechtěly mě moc poslouchat. Tlapky se mi zamotaly a já spadla opět na zadek. To bylo mrzuté. Ale nevzdávala jsem se. Po chvíli mě moje nožky už téměř nesly, kam jsem asi chtěla. Cupitala jsem si cestičkou směrem k lesu. Tu a tam mě zaujalo něco nového, zajímavého. Kamínek nebo namrzlá kaluž vody. Ta byla ovšem nepěkně zrádná. Klouzaly mi po ní nožičky. Zase jsem skončila na zemi. S kňučením zklamaného štěněte.
Kousek za mnou praskla větvička.
Zvědavě jsem otočila hlavou. Stál tam vlk. Velký dospělák. Koukal na mě. Zvědavě jsem zavrtěla ocáskem. Štěkla.
Bude si se mnou hrát?
Nevypadal. Místo toho mě pomalu obcházel. Očichával. Sám byl cítit po směsi citrusu, jedle a černého pepře?
Třeba potřebuje jen pošťouchnout. Tím správným směrem.
Skočila jsem po něm. Hravě.
Kolem mě se sevřely čelisti.
Ty's to nepochopil. Chci si hrát!
Jenže místo dovádění jsem se houpala kousek nad zemí. Nesl mě dál do lesa. Mrzutě jsem si povzdechla. Ti dospěláci umí být ale natvrdlí.
V dálce, vysoko v horách, zavyl další vlk. Ten hlas svolával ostatní.
Snad nejdeme tam? Tam bude nuda. Já tam nechci. Chci si tady hrát. Třeba s tím bezva klacíkem, co jsme před chvilkou minuli.
Moje pokňurkávání nebylo vůbec bráno vpotaz. Dospělák mířil plavmým klusem přímo za tím hlasem.
Ach jo...