Druhá smečka

* 40 *

Popravdě, ještě včera jsem si nedokázala představit, že bych vánoce trávila tady. Se smečkou, s ním. Dnes, já nevím. Přijde mi divné, že mi není divné tady prostě zůstat s nimi, se všemi. Většina mé předchozí nejistoty, jako by se pojednou někam vypařila. Třeba tyhle svátky nebudou nějaká katastrofa, možná to bude pěkné. Uvidíme. Brzy ráno jsem si vyšla s Dastym na procházku, kratší. Později už nebude čas. Pořád nám chybí nazdobit ten strom mamutích rozměrů. Cameron se včera pokoušel ořezat špici, aby se nemusela odrážet od stropu zase zpět k zemi.

Když jsem se vrátila do domu, byla jsem povolána do kuchyně. Já holky varovala, ale ony toho nedbaly. Ani jsem nemrkla a už jsem měla na sobě zástěru. Dasty se spokojeně uvelebil pod stolem. Občas se ozvalo lehké chruptnutí. Kathrine s potutelným úšklebkem připravovala "kapry", Caitlin míchala něco u sporáku, nejspíš nějakou polévku. Amber prováděla s nožem neskutečné věci. Byla jsem moc ráda, že nejsem brambora či mrkev. Vše končilo rychlostí blesku nakrájeno na drobno v obrovském hrnci. Strčila by do kapsy Remyho i s celým jeho ratatouille týmem. Já to měla míchat. Ingrediencí fofrem přibývalo. Ne, že bych nějak cíleně sledovala programy o vaření, ale nikdy mě nenapadlo, že míchat plný kotel právě vznikajícího salátu je taková dřina. Jednu labilnější vařečku jsem zlomila. Půlka zůstala nehnutě zabořená v salátu, druhá v mých rukou.

Chvíli jsem na ni nevěřícně koukala. Kathrine vybuchla smíchem. Mě žáden pitomý salát nedostane! Když zamíchat, tak zamíchat. S novým odhodláním jsem si vytáhla jinou vařečku, dala by se skoro označit jako pádlo.

Však já ti ukážu, ty zákeřná hromado brambor, mrkve a kyselých okurek!

Pomalu jsem nutila tu nespolupracující hmotu k poddajnosti. Konečně se mi to začalo trochu dařit! Najednou to šlo skoro samo! Mé malé vařečkové pádlo čeřilo lehce hladiny salátu a já... jsem ke svému překvapení nebyla sama, kdo ho držel.

Svírala jsem v rukou onu vařečku. Mé ruce svíraly ruce o dost větší, silnější. Nebyla jsem to já, kdo skutečně míchal. Tohle uvědomění mě zasáhlo jako ledová voda. Strnula jsem. Můj první instinkt radil prchnout. Jenže, dopředu to jaksi nešlo. Za zády jsem přímo hmatatelně cítila jeho přítomnost. Lehce se opíral o má záda. Teplo, co z něj sálalo, obklopovalo mě, konejšilo. Jeho dech oproti mé šíji, rozechvíval něco zvláštního hluboko ve mě. Já, netušila co dělat. Na jednu stranu jsem si přála se okamžitě vypařit, zmizet co nejdále. Ale.. netuším co se to se mnou dělo, přistihla jsem sebe samu jak se opírám já o něj. Jeho sevření zesílilo, ale nebylo to nepříjemné. Snažila jsem se dýchat pravidelně.

Elleno, sakra vzpamatuj se! Křičela jsem v duchu sama na sebe. Musím se sebrat, já...

"Maličká, co to se mnou provádíš?"

Já s ním? Dělá si ze mě dobrý den?!

Hlas měl zastřený, hluboký. Co to s ním jen bylo? Znenadání sjely jeho hřejivé ruce z mých paží, aby se zastavily o mé boky. Na krku mi přistálo několik letmých polibků. Kousla jsem se do rtu, abych nahlas nevzdychla. Šílela jsem. Z jeho osobité vůně se mi točila hlava a z doteků, kterými mě zahrnul, se mi podlamovaly kolena. Co to se mnou je?

"Nerada vás ruším hrdličky ale takhle tu večeři nestihneme připravit ani do příštích vánoc."

Kathrine prošla kolem, jako by se nechumelilo. Richard tiše zavrčel. Já se toužila propadnout na druhý konec zeměkoule.

Přesto všechno se tyhle vánoce vydařily. Večeře probíhala v přátelské atmosféře s trochou rozpustilého škádlení. Díky Amber se z obyčejného jídla stala hostina hodna královské tabule. Kluci udržovali konverzaci jiskřivou a vtipnou. Pochytila jsem i několik úsměvných historek z jejich vlkodlačího života. Brali to tak přirozeně a samozřejmě. Za celý večer jsme se docela dost nasmáli.

Vzájemné rozdávání dárků a hlavně jejich rozbalování jako by mě dnes večer vrátilo zpět do dětství. Ethanova a Elliotova bezprostřední radost z překvapení prostupovala nás všechny. Každičký balíček skrýval jedno úžasné tajemství a poklad. Bylo to báječné. Vstřebávala jsem tu atmosféru a snažila si ji uložit do paměti co nejlépe.

Hověla jsem si v pohodlné sedačce a odhodlaně potlačovala další zívnutí. Čas pokročil, ale já byla líná se zvednout. Vůně cukroví, jehličí a sladkého nicnedělání. Jo, to bylo to pravé. Zrovna jsem se odebírala do vážné úvahy, zda se ještě natáhnout pro další kousek perníčku či ne, když mě kdosi zvedl vzhůru do náruče.

Chtěla jsem začít protestovat. Vážně chtěla. Zvedla jsem zrak s úmyslem pronést nějakou duchaplnou, nejlépe uštěpačnou poznámku. Málem jsem to svedla. Kdybych se okamžik na to neutápěla v jedněch proklatě modrých očích, které na mě upřeně koukaly. V tom pohledu jako bych na chvíli zahlédla zlatý odlesk.

"Čas jít spát, maličká."

Uložil mě do postele, jako malé dítě. Vzdorovitě jsem našpulila pusu.

"Nesnáším, když se ke mě chováš jak k rozmazlenému děcku."

Kruci, já to vážně řekla. Nahlas. Ale co, patří mu to. Sledovala jsem, jak celé jeho tělo na chvíli ztuhlo. Možná překvapením, ale jistá jsem si nebyla. Zhluboka se nadechl. Jeho pohled sjel na mé rty. Znervóznilo mě to na tolik, že ze mě ospalost rázem opadla. Měla jsem v pokoji kluka a vůbec netušila co s tím. Ne, to by bylo hrubé podcenění situace. S klukem bych si poradila. Vyhnala bych ho ven, ani bych nemrkla, ale tohle byla jiná liga. Richard byl muž, který očividně věděl co chce. Jenže, co to bylo? Co s ním krucinál mám dělat? Nervózně jsem si skousla ret.

"Maličká, já se z tebe zblázním."

"Cože?"

Nechápala jsem to. Ten propalující pohled, nedokázala jsem ho dešifrovat. Najednou byly jeho rty na těch mých. Otíraly se o ně. Nejdřív jemně, dráždivě lehce. Pak naléhavěji, téměř dravě. Vydechla jsem mu do úst, tím byl můj osud zpečetěn. Jakoby to pro něj byla výzva. Nekompromisně prohloubil polibek. Takhle mě nikdy nikdo nepolíbil. Úplně mi tím popletl hlavu. Veškerá moje svobodná vůle si rázem sbalila kufry a odlétla na Hawaj. Jako by ve mě zažehl jakýsi oheň. Žilami mi proudila horká krev. Ani netuším jak se to seběhlo. Pojednou jsem se k němu tiskla blíž, ruce zapletené v jeho havraních vlasech, vdechujíc tu jeho zatraceně opojnou vůni. Nechal mě nadechnout, jen aby si mé rty mohl přivlastnit nanovo. Kolik toho může jeden člověk vydržet? Když jsem sotva popadala dech, přemístil své polibky na můj krk a dekolt. Unikl mi další tichý povzdech.

"Dobrou noc, ty moje přesladká malá čarodějko."

Zašeptal, lehce mě pohladil po tváři a najednou byl pryč.

Usínala jsem sama. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem právě o něco přišla. Jenže, o co?

* * *

Tímto Vám všem přeji veselé vánoce a šťastný celý rok 2018 :-)