Druhá smečka

* 11 *

Nemohl jsem usnout. Další pátrání po onom provinilém samotáři nepřineslo nic užitečného. Měli jsem jen pár vychládajících, asi dva dny starých, stop, různě kolem vesnice a v blízkých lesích. Nejspíš odsud zmizel hned po tom útoku. Muselo mu být jasné, že po něm půjdeme. Nařídil jsem hlídkování po dvojicích se střídáním co čtyři hodiny. Nehodlal jsem nic ponechat náhodě, kdyby se přeci jen znovu objevil. Přesto mě ten nepříjemný, svíravý pocit neopouštěl. Chyběla mi. Můj vlk teskně vyl nad její nepřítomností. Měla by tu být se mnou. Věděl jsem to. Nemusel mi to neustále připomínat. Jako by se na to dalo zapomenout. Bloumal jsem bezcílně po domě. Snažil jsem se neustále nedívat na to místo, kde se před mýma očima přeměnila. Na to už nejspíš nikdy nezapomenu. Stále jsem cítil ten slabý, mizející závan její vůně. Trochu mě to uklidnilo, ale ne dost. Vyběhl jsem ven.

Ani netuším, kolik mohlo být hodin. Vydal jsem se na místo, kde ji podle všeho tenkrát Bradley našel. Stopy už téměř zmizely. Bylo skoro nemožné z toho něco vyčíst. Tady ale k tomu útoku nedošlo, tím jsem si byl jistý. Vždycky jsem se považoval za velmi dobrého stopaře, ale najít její stopu a udržet se na ni, to byl oříšek. Podle všeho se tu kolem nějakou dobu prostě jen potulovala. Její stopa bylo jedno obrovské zašmodrchané klubko pachu, který se často křížil a překrýval sám se sebou. Hodně mě to zaměstnalo. Troufám si tvrdit, že složitější stopu jsem nikdy nesledoval. Několikrát jsem se ztratil a musel začít znova. Ta malá byla génius. Nad ránem jsem se dostal do uličky, kousek od jejího domu. Tady se musela přeměnit poprvé. Nejspíš ani netušila co se to dělo. Doufám, že ji při tom nikdo neviděl. Tohle byla přeci jen odlehlá část, ale náhoda je blbec. Lidé pak bývají dlouho zbytečně hysteričtí. Rozhodl jsem se důkladněji porozhlédnout kolem. Našel jsem slabou ozvěnu pachu cizího vlkodlaka. To musel být on! Jenže bylo to už příliš slabé, nečitelné. Podle toho bych jej stejně nejspíš nepoznal. Byla tu lehce cítit krev. Třikrát, pokaždé jiná. Byly to ale jen mizející kapky. Tohle nevypadalo na brutální útok. Byl do toho nějak zapletený i ten pes. Začínal jsem na něj být zvědavý. Navíc, musel jsem vědět co se tu stalo. Je načase si promluvit přímo s ní.

Ethan se ani neobtěžoval skrývat nadšení, když jsem se uvolil dnes navštívit to jejich dětské hřiště. Také si neodpustil poznámku, že ona tam dneska dopoledne určitě přijde. Měl pravdu. Jakmile jsem s Ethanem dorazil, viděl jsem ji jak nedaleko dovádí s tím svým psem. Jestli to tak půjde dál, nejspíš se stanu přeborníkem v potlačování vrčení svého vlastního vlka. On by snad ten míček chtěl aportovat sám! Ona musí být snad čarodějka. Takhle jednoduše si podmanit zrovna toho mého vlka. Divokého, hrdého a nezlomného. Já sám jsem s ním kolikrát měl co dělat. Byla to hořká příchuť údivu s nádechem trpké ironie.

Zatím, co jsem ji sledoval, přidali se k nám už i Elliot a Callum. Přišli ze své hlídky, ale nenašli nic. Já se snažil dávat pozor na to, co říkali. A taky nevnímat ty jejich nenápadné úsměvy. Oni se bavili zatím co já se snažil přetrpět tu nenadálou, sžíravou žárlivost. Svou, i svého vlka. Tak pokořující směs závisti, zuřivosti, strachu a zoufalství. Otravovalo to mou mysl. Každičký její úsměv věnovaný tomu psovi. Měl bych se ho zbavit. Můj vlk měl jasno. Ne, musí to jít i jinak.

Neuvědomil jsem si, že na ni zírám. Pojednou stála nedaleko, téměř přede mnou. Do nosu se mi svůdně vtírala její vůně. Dívala se přímo na mě. Zaskočeně, nedůvěřivě. Stále jsem se snažil srovnat si vlastní myšlenky. Rozmyslet se, jak začít. Než jsem se k něčemu dostal...

Vrčení...nabíralo na intenzitě. Byl jsem překvapený. Ten pes je sebevrah? Proti mě neměl šanci. Já jsem vlkodlak, alfa. Jak se jen opovážil?! Kde sebral tu drzost vyhrožovat mi ?! Můj vlk se dral napovrch, chtěl si s jím srovnat účty. Jednou, pro vždy. Ona. Stála příliš blízko něj. Mohla by snadno přijít k úrazu. To jsem nemohl dovolit. Zatínal jsem ruce v pěst, v zoufalé snaze se ovládnout, když spěšně odváděla toho psa pryč. Tak moc jsem chtěl za ní. Nemohl jsem. Cloumal se mnou vztek. Můj vlk ho ještě s chutí přiživoval. S obtížemi jsem se snažil povolit stále zatnuté pěsti. Jestli to takhle půjde dál, přivede mě to k šílenství. Ne, takhle to nemůže jít dál.

Bouchly dveře. Kathrine. Přišla domů. Ani jsem netušil, kolik tak může být hodin. Pohrával jsem si s nedopitou skleničkou v ruce. Byl to skoro zločin s takhle dobrým pitím, ale mě to pojednou bylo fuk. Nikdy bych neřekl, že získat si ženu může být tak těžké. Jako by ty poslední dny jen všemožně zkoušely, co všechno ještě můžu snést. Měl to otec taky takhle složité? Nikdy jsem se ho na to nezeptal. Nikdy mě to ani nenapadlo. Vždycky jsem měl za to, že s matkou zkrátka patřili k sobě. Od začátku až do konce. Že se jednoho dne jejich vlci jednoduše našli a tím bylo vše dané. Nikdy jsem o tom nepochyboval. Oni patřili k sobě, oba to dobře věděli. Nejspíše jsem čekal něco podobného. Já si skutečně myslel, že to pouto, co se vytvořilo mezi ní a mnou, už vše vyřešilo samo o sobě. A zatím to vypadalo, že ona ke mě necítí vůbec nic. Jak je tohle možné? Každý můj pokus o sblížení...končil jejím útěkem. Čím jsem chtěl být blíž, tím ona byla dál. Ničilo mě to. Prahnul jsem po tom, vymazat všechnu tu vzdálenost mezi námi. Sevřít ji v náručí. Cítit její vůni. Vnímat teplo jejího křehkého těla. Jako těch několik málo hodin na mýtině, kdy o sobě nevěděla...Sakra!

Do ruky se mi zařezaly drobné střepy. Zbytek sklenice se roztříštil o podlahu. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Ruka se za chvíli zahojí. Kéž by to bylo tak rychlé se vším. Těžký povzdech jsem zadržet nedokázal. Kathrine mě objala kolem ramen. Nic neříkala. Byl jsem ji za to vděčný. Má malá sestřička. Jednou někoho sama takhle poblázní. Už teď jsem toho ubožáka litoval. Téměř. Ta druhá část mě pevně věřila, že nikdo pro ni nebude dost dobrý. Kdo by to byl řekl, že ženy umí být tak nebezpečná stvoření. Při dalším nádechu jsem se zarazil. Kathrine byla lehce cítit...jí. A tím psem. Musel jsem tu otázku mít vepsanou v tváři.

"Byla jsem za ní. Promluvit si. Má to těžké, víš. Pořád si snaží nepřipouštět, co se stalo. Potřebuje jen čas. Neví, jak funguje smečka. Netuší, co teď ona sama je. Pořád je z toho trochu vedle. Bude potřebovat naši pomoc. Tvoji pomoc. I když si to nejspíš nebude chtít připustit. Nebuď z toho smutný. Ono se to nakonec urovná." Moje malá sestřička. Kde se v ní jen ten optimismus bere? Dovolil jsem si...doufat.