Druhá smečka

* 16 *

Viděla jsem dobře? Proč by se mě ptal na nějakou starou botu? Navíc pěkně zřízenou. Na té se někdo musel vyřádit... Moje! 

Nevím jak se to stalo. Před chvílí jsem seděla na sedačce vedle Kathrine, a teď jsem stála tak dva metry od něj, na opačné straně konferenčního stolu a...za zády tiskla tu botu. Zarazilo mě to. Co sakra blbnu?! Jak jsem se sem dostala? Ani nevím o to, že bych se zvedla! Copak už opravdu blázním...

"Nech si ji, je tvoje." Díval se na mě...pobaveně? V blankytně modrých očích mu hrály jiskřičky, a soudě podle toho, jak mu škubaly koutky rtů, velice se snažil nesmát. Proč? Proč?! Něco, hluboko ve mě spokojeně odfrklo. Moje.

Jenže, mnohem šílenější bylo to, co se stalo potom. Když jsem se konečně dostala domů, neoblomě trval na tom, že mě odveze, jen tak mezi řečí mi oznámil, že se zítra stěhuju. K nim. Moje rázné odmítnutí jako by ani neslyšel. Prostě si řekl svoje, usmál se na mě a odjel. Koukala jsem na prázdnou cestu. Jedno vím jistě. Nesnáším ho. A to ho ani neznám! Co si sakra o sobě myslí? Že všichni budem skákat jak on si pískne?! Na to zapomeň, chlapče!

Neměla jsem moc času na přemýšlení. Rychle jsem odemkla. Ozvalo se povědomé dunění tlap a za nedlouho i srdceryvné, velmi vyčítavé vytí. Cítila jsem se hrozně. Ano, nechala jsem Dastyho samotného doma. Celou noc. Jenže, copak za to můžu? Sotva jsem se stihla postarat o demonstrativně uraženého Dastyho, musela jsem běžet do práce. Skutečně běžet. Prakticky přes celou vesnici. Snažila jsem se nevnímat ty doprovodné pohledy. Už dlouho se mi nestalo, že bych takhle popadala dech. Doběhla jsem stejně pozdě. Ano, já přišla o pět minut pozdě! Bleskově jsem se převlékla, opláchla si zčervenalý obličej, ani čaj jsem si vařit nedala. Naštěstí se mi na přípravu sešlo jen pět receptů a to jsem stihla bez problému. Zbytek směny jsem už byla ve předu. Dnes to bylo snad poprvé, co v téhle lékárně bylo víc než dvacet lidí za den. Uteklo to docela rychle.

Odpoledne jsem vzala Dastyho ke koním. Myslím, že mi bylo odpuštěno. Ochomýtal se kolem mě a už ani neházel ty své dokonale ublížené pohledy. Tak si říkám, že můj pes je pěkný citový vyděrač. Jsou všichni chlapi takoví? Kruci, už ani nevím, na co myslím! Dost už! Snažila jsem se přimět moc nepřemýšlet. Ne nad těmahle blbostma. Nebo dneska radši už vůbec nad ničím. Rutinní vyklízení boxů přemýšlení nevyžaduje. Jo, to se mi dnes náramně hodilo. Trochu mi to snad pomohlo se uklidnit. A upřímně, i vybít si nějaký ten vztek. Balíky slámy to nikdy nikomu nepoví.

Domů jsme dorazili až za tmy. Ano, mohla jsem to stihnout dříve. Jenže, já tolik potřebovala nepřemýšlet. Tak se mi povedlo našrotovat oves na dva dny dopředu, zamést stáj na třikráte, vyhřebelcovat všech deset koní a dokonce vydrhnout a namazat všechny uzdečky a sedla. Některé to nepochybně za celou tu dobu jejich služby zastihlo prvně. Vypadaly nějak moc dobře, skoro jako...udržované. 

Dasty dostal večeři a já už se ani neobtěžovala něco chystat sobě. Opláchla jsem se a zalehla do postele, dokonale unavená. 

Ležela jsem na studené podlaze, ale nebylo to nikde uvnitř domu. Chtěla jsem odejít, ale nešlo to. Byl tam plot, který nešel obejít. Příliš vysoký na to, aby šel přeskočit a přes tu podlahu se hrabat nedalo. To už jsem zkoušela. Smutně jsem pozorovala potemnělou oblohu. Byla jasná, mrazivá noc, plná hvězd. Já z toho ale radost neměla. Něco mi zoufale chybělo. Chtěla jsem to zpátky. Nočním vzduchem se rozeznělo osamělé volání vlka. Vlka, který mi byl zvlášť povědomý. Chtěla jsem odpovědět, ale mé slabé zakňučení unesl vítr neznámo kam. Rozštěkali se psi...

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Podle budíku bylo něco málo po půl třetí. Hruď se mi svírala podivným pocitem, netušila jsem o co jde. Chvíli jsem se převalovala, než jsem se rozhodla dojít si do kuchyně pro pití. Nepomohlo to. Dasty byl vzhůru, tak jsem ho vzala na chvíli projít kousek ven. Chladný noční vzduch mi přinesl trochu úlevy, ale ten podivný pocit neodezněl úplně. Po půl hodině se mi pak podařilo konečně znovu usnout. Vzbudila jsem se až do šedivého rána. Vypadalo to na sníh. Byl. Nejspíš už to myslí vážně a jen tak si znovu neroztaje. Dasty měl radost. Zbožňuje sníh. Chňape po padajících vločkách, pobíhá v závějích a nepochybně i vytváří psí verzi andělíčků, i když v jeho podání je to celý nebeský kůr andělíčků. Já už tuhle studivou bílou hmotu tolik nemusím. Hlavně po cestě do práce. Zatím ho nebylo moc, ale při představě, že se ráno brodím po kolena v závěji mi do smíchu nebylo. Já se v práci nemůžu tulit k topení. Ale můžu si pustit infralampu a zahřát si aspoň ruce. To bych mohla.

Občas přijde den, kdy mám skutečně ráda svou práci. Zejména když se někdo vrátí, aby mi poděkoval, že jsem mu skutečně pomohla. Jako dnes. Mladá maminka s dvouměsíční holčičkou. Měla jsem z toho ohromnou radost. Cítila jsem se tak užitečná. Byl to povznášející pocit. Nejspíš by mi to vystačilo až do večera, kdyby se nezastavila Kathrine. Ne, že bych ji neměla ráda. Byla mi sympatická, já jen, vždycky to znamenalo potíže...s ním.

"Ahoj Elleno, ta bílá ti neskutečně sekne. Vypadáš dost dobře. No, jsem tu jen na skok. Takže, tady máš klíče a tady skončíš, tak tě hned vyzvedneme. Zatím pa."

Než jsem se stačila nadechnout a odpovědět byla pryč. Jaké klíče? Od čeho klíče?  No já to řešit nebudu. Až se tu staví, podstrčím ji je zase zpátky. Blázny si ze mě dělat nebude.

Šéfka odešla před pěti minutama, já ještě pozhasínala a zamkla lékárnu. Díky bohu, tady končíme v sobotu ve dvanáct. Žádné služební víkendy od osmi do osmi, požehnán buď venkov! Jenže jsem nestačila udělat ani dva kroky, když jsem málem do někoho vrazila. Vzhlédla jsem, můj pohled se setkal s uhrančivýma modrýma očima. Jeho očima. Co jsem kdy komu provedla?! Ten pohled mě propaloval, tolik jsem se snažila před ním necuknout. Usmál se. Tím svým zatraceně sebevědomým úsměvem, co mi neskutečně lezl na nervy. Chtěla jsem ho obejít a jít si po svých. Skutečně chtěla. Takový byl plán. Jenže, místo toho jsem se ocitla na sedačce v jejich autě a za nedlouho u nich před domem. 

"Tak, jsme tady." Zazněl ten známý mužský hlas. Nutno přiznat že měl charisma, příjemné zabarvení, jenže na mě nic z toho dojem nedělalo. Možná mě spíš lákalo si do toho autoritativního tónu trošku rýpnout. Teď jsem mu nevěnovala pozornost. Zírala jsem na Dastyho, který běhal kolem ve sněhu s dalšími třemi psy. Vrčeli na sebe a klapali odhalenými čelistmi.  Uskakovali a znovu se na sebe vrhali. Celkový postoj byl ale uvolněný u každého z nich. Nebyla to pravá agrese. Byla to jen hra, nic vážného.

"Oni..." spěchal s vysvětlením, když pochopil, kam se dívám.

"Si jen hrají, vidím." To jde přece jasně poznat. Mě by ale zajímalo, co tady dělá. On a já.

*Bradley