Druhá smečka

* 9 *

Tohle bylo bezesporu nejlepší ráno mého života. Lepší než můj úplně první lov se smečkou. Lepší než má oslava patnáctých narozenin, a to spolu se vším, co k tomu patřilo. Včetně jedné nesmírně atraktivní blondýnky...skvělý časy. Ať jsem si vzpomněl na cokoli, nenašel jsem nic, kdy jsem se cítil alespoň podobně šťastný jako dnes. Čím to bylo? Sám jsem to nechápal.

 Čekal jsem na mýtině, má smečka kolem mě. Nejdůležitější úplněk ze všech. Čas pro stmelení kolektivu. Všechno probíhalo dobře, dokud... Dokud nedorazil Bradley a sním... to vlče. Komplikace. Věděl jsem, že nikdo z mé smečky za její přeměnou nestál, cítil jsem to. Znamenalo to, že mám v revíru škodnou. Cítil jsem vztek, pěnilo to ve mě.  Někde se tu potuloval samotář a nejen, že jsme ho zatím nenašli, on se mě ještě takhle vysmál. Byl jsem v pokušení nařídit lov na jinou kořist. Jenže jako vůdce jsem se nejdříve musel postarat o členy své smečky. Ta malá byla v našem revíru, byť jsme za její přeměnou nestáli, nezabránili jsme tomu. Musel jsem za ni převzít zodpovědnost. Přijal jsem ji mezi nás...

...a pak se to stalo. Můj vlk si vybral životní družku. Propadl vlčímu vábení a já spolu s ním. Pro nás už nic nebylo stejné jako dřív. Mučilo mě nechat ji na mýtině, odloučit se od ní, zatímco jsem odváděl smečku na lov. Trýznilo mě každičké její odvrácení ode mě. Její odmítání každého mého pokusu o sblížení s ní. Nechápal jsem, ubíjelo mě to. Můj vlk jen stěží potlačoval frustraci. 

A pak se to celé otočilo, jako mávnutím kouzelného proutku. Usínal jsem opojený štěstím. Ona spala vedle mě, cítil jsem její teplé tělíčko, její božskou vůni. Tohle je bezesporu nejlepší ráno mého života. Můj vlk zcela souhlasil. Cítil jsem jeho nanejvýš spokojené vrnění. Zabořil jsem čumák do jejího kožíšku na krku a užíval si tu nenapodobitelnou vůni. Vůni po malinách, citronele a zázvoru. Toužil jsem, tak moc jsem si přál, aby tahle chvilka neměla konec. 

Jenže s jejím probuzením to tu bylo znova. Opět jsem jen zoufale zatínal zuby nad jejími pokusy dostat se z mého dosahu pryč. Proč se mně snažila stranit? Já bych ji přece nikdy neublížil. 

Musel jsem se soustředit na smečku, rozpustit ji dle pravidel, aby bylo vše v pořádku. Postupně se rozcházeli domů. Většina z nich se přeměňuje do lidské podoby až u sebe doma, nebo alespoň někde v blízkosti. Odsud by to bylo pro lidi několik dní cesty do vesnice. Jako vlci to většinou stihnou zaběhnout do hodiny. To znamená, že  malá jde se mnou. Nenechám si ji vzít. Ponesu si ji domů sám.

Běžel jsem lesem, dával jsem bedlivý pozor, aby se malá nikde neuhodila. Ze začátku jsem se pořádně lekl, že jsem ji někde nedopatřením uhodil. Jenže ona prostě kňučela z trucu. Kathrinin úšklebek mi to podezření potvrdil. Ano, má mladší sestřička se královsky bavila. Já se snažil předstírat, že je mi to fuk. Ostatně, jako vždy.

Když jsme konečně vběhli do našeho domu, Kathrine se bez okolků přeměnila. Mezi vlkodlaky nikdo nahotu neřešil. Ono s oblečením je to poněkud náročnější, vždycky si ho musíme někde nechat a pak se k němu zase vrátit. Kdyby se mohlo měnit spolu s námi, měli bychom to mezi lidmi mnohem jednodušší. 

"Dej mi ji a běž se oblíct." To už byla zpět, oblečená a natahovala se ke mě. Jak dej mi ji?! Než jsem si to stihl srovnat, už moji malou chovala má nezdárná sestřička. Vpadnul jsem k sobě do pokoje. Vzít na sebe lidskou podobu pro mě už za tu dobu byla rutina. Jak to zatraceně ty ženské jenom dělají, že chlapa tak snadno vykolejí? Popadl jsem nejbližší triko a kalhoty, ničím dalším jsem se nezdržoval.

"Seš docela roztomilá, víš?" Kathrin ji držela jako nějakého plyšáka. Drbala ji na bříšku. Ona se nechala. Nekňučela, nevrtěla se. Neprotestovala!
"Kathrin."
Závist? Rozhodně.
"Drahý bratře, teď se s ní mazlím já. Ty si měl tu možnost celou noc."
Ale ona je moje. Moje...krucinál. Copak to ani jedna z nich nechápe?
"Můžeš zatím nastartovat auto, musíme ji odvést domů." 
Jak domů? Kam bych ji jako měl vozit? Patří sem. Patří ke mě. Už navždycky!
"Tady je doma." 
"Richarde, co když na ni někdo čeká? Co když má rodinu, které bude chybět? Nemůžeš ji jen tak, ze dne na den, odtrhnout. To nejde." 
Ani svědomí svatého nemůže být tak vtíravé jako je vtíravá moje sestra. Moje malá přeci nikoho dalšího nepotřebuje. Má mě, já se o ni postarám. Nechci, aby odešla. Nechci aby byla s někým jiným. Má být se mnou! Já i můj vlk jsme protestovali.
"Pomoz ji s přeměnou, pak ji odvezem do vesnice. Doma si odpočine a pak se uvidí." 

To už ji pokládala na podlahu. No, v tomhle má pravdu. Sama se přeměnit nedokáže, ještě ne. Taky si s ní potřebuju promluvit, zjistit kdo ji to provedl. Kdo ji napadl. Nad tou myšlenkou jsem zuřil, jenže z jedné malé části...já byl rád. Tím se dostala ke mě. Bez toho bych ji možná ani nenašel. Využil jsem svou pozici alfy, zatlačil na její proměnu. 

Trhl jsem sebou slyšíc její bolestný výkřik. Můj vlk bolestně zaskučel s ní. Úplně jsem zapomněl, že první přeměny jsou tak bolestivé. Sakra! 

Měnila se. O dech jsem ale přišel já. Nebylo to dítě, to teda ani náhodou. Zíral jsem, naprosto neschopen slova. Má malá byla... dospělá žena. Zatraceně atraktivní, nesmírně přitažlivá, čarovně překrásná a naprosto jistě dospělá žena. Má kráska se světle hnědými, lehce vlnitými vlasy do pasu. Přísahal bych, že se v nich místy odrážel nazlátle zrzavý odlesk. Ty oči. Šedomodré, podmanivé. Než jsem se v nich stačil utopit, Kathrine opět zasáhla. Bez okolků ji popadla a obě zmizely v jejím pokoji. Já tady zůstal stát. Doslova, i v tom přeneseném významu. Zatraceně! Chlape, seber se! Jako bych byl znovu nezkušený mladíček. Naprosto bez kontroly nad určitými věcmi. Ale, na mou obhajobu, tohle by nenechalo chladným žádného muže. Potřeboval jsem sprchu. Ledově studenou, a možná ani ta nebude stačit.

Seděl jsem za volantem. Neměl jsem problém naslouchat jejich rozhovoru. V jednom měla Kathrine pravdu, i když jsem si moc přál, aby to tak nebylo. Museli jsme ji odvést domů. Musela si to srovnat, v klidu. Hlavně já se s tím vším musel vypořádat. Její vůně mě pokoušela. Po tomhle ještě více. Musel jsem nabrat ztracenou sebekontrolu. Nemůže to se mnou takhle mávat. Přiřítily se k autu, Kathrin na mě křikla adresu a pokračovala v tom prazvláštním dívčím klábosení. Já se skutečně snažil koukat jen na cestu, ale, co si budu nalhávat, více jsem pokukoval do zpětného zrcátka. Ještě že vlkodlačí reflexy jsou o tolik lepší než ty čistě lidské. Zastavili jsme na druhém konci vesnice, docela daleko od naší horské chaty. Malá špitla díky, a spěchala pryč. Pryč ode mě! Opět jsem měl co dělat, abych nezavrčel. Jestli to takhle půjde dál... Z domu se vyřítil pes. Velký, tříbarevný. Mě náhle svitlo. Já ji už jednou potkal! Skoro před měsícem! Jak to že jsem si ji nepamatoval? Ten pes mi neskutečně lezl na nervy! Motal se kolem ní, otíral se o ní, jako kdyby mu patřila! Ona se tomu smála! Nechala tu jeho neomalenost být a ještě se tomu smála! Můj vlk běsnil. Jak já nesnáším psy. 

Nejspíš jsem to řekl nahlas. Nebo to sestřička uhádla sama. Rozesmála se. Rozjel jsem se domů. Budu si muset s někým vážně promluvit o tom cvičáku. A taky si uděláme pořádnou stopařskou a pátrací akci na téma nezvaní hosté v našem revíru. Nechci nikoho cizího na míle daleko od moji malé.