Druhá smečka

Vykročení do nového života

Slunce prosvítalo zlatými korunami stromů, přinášelo příslib překrásného dne.
Po téměř týdnu plného deště a melancholické mlhy.
Dnešek byl samotným zhmotněním podzimního kouzla.
Pro dva zamilované snoubence jako stvořený.
Jejich svatební den.
Parkoviště se pomalu plnilo. Hosté se scházeli, rozmlouvali spolu, vítali se, ale především očekávali příjezd těch, kterým dnešní den patřil především.

Skrze prosklené stěny zahradního altánku dopadala sluneční záře. Krásce v pohádkově bílých šatech propůjčovala naprosto okouzlující půvab. Půvab princezny. Jestě působivější byl ale její šťastný úsměv.
Ona zářila.
Dojetím.
Štěstím.
Láskou.
Zářila, vedle svého manžela. Po jeho boku.
Déšť bílých lístků jim lemoval jejich první společné kroky, vstříc společné budoucnosti.

"Jsem tak ráda, že jsi přišla. Moc to pro mě znamená."
"Moc ti to sluší. Chtěla bych teď říct něco ohromně duchaplného, hold mě nic nenapadá."
Objala jsem ji. Svou nejlepší přítelkyni. Svou drahou sestřenici. Nevěstu. Byť jsem se trochu zachvěla, s tím uvědomněním. Moc jsem ji přála štěstí. Jestli je jejím štěstím právě tohle...
Zasmála se. Upřímně, od srdce. To jsem na ni vždy obdivovala.
"Skoro jsem tě nepoznala. Vypadáš..."
"Úplně jinak?" Nemohla jsem potlačit smích. Ten můj ale tak od srdce úplně nebyl. Ano, já a v šatech. Ta, co se ležérně obléká téméř výhradně do obyčejných triček a legín v kterých se dá běhat venku. Věčně ušmudlaná, načichlá po koních nebo po psech. Ano, dneska v dívčích šatech mírně pod kolena, silonkách, učesaná, mírmě nalíčená a v botech, které teniskami nebyly. A zatraceně nesvá.
"Překrásně. Pravá mladá dáma." Další srdceryvný úsměv.
Styděla jsem se, v koutku duše. Já dámou nebyla. Jen jsem se snažila předstírat, že dnes je tomu jinak.
"Kvůli tobě. Dneska se vynasnažím, aby to tak vypadalo."
Další úsměv byl schovívavý. Nevěřila mi.

Svatební den se vydařil. Hudba hrála, bylo veselo. Na provizorním tanečním parketu se střídaly páry a skupinky, podle toho, co se zrovna hrálo. Pohoštění mizelo rychlostí s jakou může mizet jen skutečně dobré jídlo.

Zlatým hřebem pokročilého večera se stalo pouštění lampiónů na noční oblohu. Ačkoli to mohlo být ne právě snadné, přesto se do deseti minut nad jezerem vznášela pomalu mizející světélka.
Ve chvíli, kdy jsem ten svůj měla vypustit i já, na jeho nepředvídatelnou pouť, vypustila jsem spolu s ním i jedno své přání.
Zbloudilou myšlenku. Myšlenku na někoho, kdo by snad jednou mohl stát po mém boku. Jaké by to asi bylo, opřít se o široká ramena. Nechat se vtáhnout do hřejivé náruče...
Zatřepala jsem hlavou. Co mě to jen popadlo? Muselo to být tou všeobecnou atmosférou. Já přeci svou lásku mám. Někoho, kdo na mě teď nedočkavě čeká a bude skutečně rád, že mě znova vidí. Ten někdo je můj  parťák a nejlepší přítel, byť o čtyřech tlapách a v kožichu.
Jo, je nejvyšší čas, vrátit se domů.
Rozloučila jsem se se všemi jak se slušelo. Díkybohu už téměř nikdo neprudil s otázkou, kdy se budu vdávat já, tak nebyl důvod potají tím skřípat zuby.

S prvním náznakem klíče v zámku se za dveřmi strhl rachot stávající z dusotu těžkých tlap, nepochybně i nárazu o dveře a především srdceryvného skučení.
Když se mi konečně podařilo dostat dovnitř, uvítala mě neřízená, téměř padesátikilová střela, vrtící ohonem s dechberoucí frekvencí.
"Dasty, ty štěně jedno. Ano, už jsem doma."
Smála se jsem se mezi svými pokusy o zutí bot, když mi nadšeně olízl nos i obličej.
Sehnula jsem se ke svému bernskému salašníkovi, své skutečné spřízněné duši. Tady jsem doma.