Druhá smečka

* 44 *

Setkání s Garym ve mě vyvolalo vzpomínky, které jsem chtěla pohřbít co nejhlouběji. Ve chvíli, kdy jsem otevřela ty zpropadený dveře jsem snad zažila infarkt. Přísahám, že by se ve mě krve nedořezal. Než jsem se vzpamatovala, svíral mou paži a nadhodil nějaký nesmysl o tom, že bychom měli naši poslední "diskuzi" konečně dotáhnout do konce. Vřelo to ve mě. Jak se jen opovažuje? Ano, ze začátku byl milý, příjemný společník. Párkrát mě pozval na kafe nebo ven, vždy jsem zdvořile odmítla. Jeho to neodradilo. Ptal se znova a znova, až jsem jednoho dne šla. Nechala jsem se pozvat do čajovny. Povídali jsme si, bylo to docela fanj. Při odchodu se mě zeptal, co za to dostane. Nechápala jsem. Pak mě políbil. Nečekaně. Když si na to vzpomenu, stále mi běhá mráz po zádech. Hrubé, neosobní, prázdné. Nelíbilo se mi to, jemu to ale bylo jedno. Ani v nejmenší ho nezajímalo co cítím já. Najednou byl hrubý, nepříjemný. Chtěla jsem se vyprostit. Vyčetl mi, že jsem spíš kus ledu než ženská a on, že to může lehce napravit. Že mi dá lekci. Bylo mi z něj náhle příšerně zle. Hulvát jeden, nevychovaný křupan. Ani nevím jak jsem se od něj dostala. Nejspíš jsem ho kopla do choulostivých míst, nevím. Jediné co jsem si přála bylo nikdy jej nepotkat znova. Nejspíš k vůli němu jsem pak už za každým mužským pohledem na mě viděla jen přetvářku a klam. Tohle jsem si ani v nejmenším nechtěla zopakovat, nebo nedej bože skončit jako využitá, ponížená a bezduchá loutka. Pošpiněná a odhozená, to nikdy. Tyhle úzkosti mě občas ještě stále budí, pronásledují když to nejmíň čekám.

Na tom plese se mi zdálo, že jsem Garyho zahlédla. Doufala jsem, že si se mnou jen krutě zahrává moji představivost. Nejspíše ne. Teď si přišel přímo sem. Prostě jen tak. Samozřejmě, jako by mu to tady všechno patřilo. Ten jeho úšklebek, pochechtávání jeho poskoků kolem nás. Iritovalo mě to všechno. Nechtěla jsem vypadat jako malá, ustrašená holka. Kdyby se mi tak podařilo jednu mi uštědřit, mohla bych na sebe být hrdá. Bylo mi jasné, že za to zaplatím, ale před tímhle buranem se neskloním ani za nic. Z chodby se ozvalo Dastyho vrčení. Jak já jsem na něj pyšná, jen si nejsem jistá, jestli je zrovna tohle dobrý nápad...

Pak se k nám doneslo další vrčení. Ještě hrozivější, zuřivější. Tohle nebyla žádná planá hrozba, nebo nějaké vytahování se před ostatními. Ta hrozba v něm byla čirá jako křišťál a ostřejší než břitva. Před tímhle by prchlo všechno živé a mrtvé by se tvářilo ještě mrtvěji. Kdybych mohla, prchla bych také. Co nejdále odsud. Někam, kde by mě už nikdo nenašel. Jak zbožné a nereálné přání, že?

Najednou jsem byla volná. Opírala jsem se zády o stěnu, jak se to stalo, nemám potuchy. Richard svíral Garyho krk. Nesmírně se mi ulevilo. Možná i proto, že to nebylo mé hrdlo. Snažila jsem se najít vlastní dech. Zklidnit splašené srdce, než mi snad vyletí z hrudi ven. Pak jsem si všimla Richardova výrazu. Nevědomky jsem ještě o něco couvla. Téhle zuřivosti bych čelit nechtěla, ani za nic. Co ho mohlo takhle vytočit? Chvílemi bych přísahala, že chtěl Garyho zabít. Možná se mi to jen zdálo. Neuměla jsem ho odhadnout, teď už to vím. Nejspíš nejsem nijak dobrá ve čtení mužských výrazů, nějak mi nedávají smysl. Se psy je to mnohem snažší.  Má nesoustředěná mysl teprve teď pochytila útržky jejich rozhovoru. Ti dva se znali. Museli se znát delší dobu, podle toho co jsem slyšela. 

"Tss, tahle naivka? Vůbec není tvůj typ. Počkej, počkej. Miss ledová královna ti nedala, co? To proto tebou není cítit. Měl by ses na to vykašlat a najít si nějakou ochotnější ženskou. Ostatně jako vždycky. Nebo bys to měl nechat zkušenějším..." 

Odporem se mi zvedl žaludek. Musela jsem se opřít o Dastyho. Garyho nechutnost znova gradovala. Vůbec nemůžu věřit tomu, že jsem ho kdy považovala za příjemnou společnost. Měl pravdu, byla jsem naivní. Ale už nejsem. Z toho jsem se jednou provždy dostala.

"Máš dvě možnosti. Buď okamžitě vypadneš a zapomeneš že jsme se kdy znali, nebo se setkáme v souboji."

Richarda jsem stále nechápala, co ho tak sebralo? O čem to ksakru oba mluví? A co ty řeči o ochotnější ženské? Snad nemyslí...tamto? 

"Si děláš prdel. To nemůžeš myslet vážně. Po všech těch letech."

Tak kamarádi, ať si užívají jinde a mě dají konečně pokoj! Využila jsem všeobecného zmatku a vytratila se. Dastyho jsem táhla za sebou. Nechci nikoho vidět. Na vzduch, potřebuju na vzduch.

Cesta do maštale tady není v zimně jednoduchá. Tedy pokud nejste vášnivým běžkařem nebo nejlépe něčím s křídly. Jo, život ve městě byl jednodušší, v zimně zcela jistě. No co, u boxů se zahřeju. Je to taková monotóní práce, člověk může rozjímat nad čímkoli. Hnůj ani sláma nějakou extra pozornost nevyžadují, jen je nezaměnit. Měla jsem skoro hotovo. Ten divný pocit, že nejsem sama mě vyrušil z činnosti. Vykoukla jsem ven do uličky mezi boxy. A kruci. Tenhle chlupáč mi příjde nějak povědomý. A hlídací pes to tedy rozhodně nebude.

"Co tady k děláš?"

Bylo mi fuk, jestli mi rozumí, ale nejspíš jo. 

"Tady nemáš co dělat."
To mi nemůže dát ani na chvíli pokoj? Copak mu nedochází jak moc je otravnej? Tedy pokud tady zrovna nevrtí ocasem jak nějaký hodný pejsek. Nebo vlk, to je fuk. V tom kožichu a se čtyřmi tlapkami, to se mě snaží dojmout nebo co? Krucinál!

"Běž hezky domů."

Očividně se nikam nechystá. Lehne si a kouká. Ten pohled, téměř psí. Vyděrač jeden.

"Zlobíš."

Dělá to schválně, vím to. Sakra! Na jeho dvounohou verzi se dokážu zlobit, ale tohle je od něj prostě zákeřný.

Snažila jsem si ho nevšímat. Vyčistit si koně na vyjížďku, užít si tu procházku čistě bílou krajinou. Bez smogu a rozježděné slané břečky. Nevnímat ten vlezlý chlad a ještě vlezlejší pohledy jistého muže, byť momentálně ve vlčím kožichu. Začalo sněžit. První vločky byly překrásné, nadýchané. Jako z pohádky. Do stájí jsme se vraceli spíše jako tři...dobře, čtyři zmrzlí. A pořádně zasněžení. Jak já se těším na horkou sprchu. A hořící krb. Jenže nejdřív musím na ten srub vůbec dojít. Ach jo.

"Dneska hotovo?" volá šéf ze dveří. Ani se mu nedivím, že se mu nechce ven.

"Jo, jo, všechno v pohodě. S Fantasy jsme byli venku. Příští týden by to ale chtělo vystrouhat. Ji i Valaru s Ricem."

"Fajn, zavolám kovářům, snad budou mít čas. To máš dalšího psa?" 

A kruci. 

"No...jo. Měl zůstat doma, ale nepodařilo se mi ho zavřít. Neboj, nic tu nevyvedl."

"To je nějaký kříženec? Vypadá skoro jako..." Viděla jsem ten zkoumavý pohled na Richarda.

"Ne, to je Sasský vlkošedý ovčák. Skvělí hlídači, jen maličko obtížnější ve výcviku. Trochu paličáci." A tenhle obzvlášť. Jen ať to slyší.

"No, ty si sním poradíš, viď. Tak zas zítra. Měj se." No, to právě vůbec nevypadá.

Ovšem ten Richardův pohled, když se dveře konečně zavřou. Skoro, vyčítavý? Obviňující? No to mě podrž!

"Co jsem mu měla říct? Že jsi nevychovaný všetečný vlkodlak?" Ano chlapče, nevychovaný, neodbytný a nepoučitelný.