Druhá smečka

* 37 *

Zatmělo se mi před očima. Do čenichu mě uhodil pach krve.
Její krve.
Byla zraněná.

A já netušil jak moc.
Tohle se nemělo stát!
Měl jsem ji líp hlídat. Proč jsem to neudělal? Už vím. Poslala by mě do háje. Přinejmenším. Nebo někam jinam. Tak ať. Klidně tisíckrát za sebou. Srát na to.

Můj vlk běsnil. Nedokázal jsem to déle potlačit. Pohltilo mě to a veškeré racionální uvažování jako by se v mžiku vypařilo. Měl jsem čerstvou stopu. Jasnou, silnou. Nezaměnitelnou.

Byli jsme blízko. Volání jednoho z jeho vlků mi to potvrdilo. Začali se ozývat další. Z různých stran. Snažili se ji obklíčit, uzavřít únikové cesty. Rozčílilo mě to ještě víc. Musela z nich být vyděšená. Její vůně sílila. Byl v ní silně cítit kortizol a adrenalin. Byla ve stresu. Hodně. Na čase to skončit.

Konečně jsem ji spatřil. Zahnanou mezi přibližujícími se vlky a divokou řeku. Peřeje téměř přehlušovaly veškeré vrčení. Malá bezradně těkala pohledem od jednoho k druhému. Snažila se někde najít skulinu, ale sotva udělala krok, vrčení opět zesílilo. Stáhla se zpět. Přikčená, uši i ocas stažené. Působila ještě mnohem menší. Ucukla, když se její zadní tlapky náhle ocitly v ledové vodě. To tiché, zoufalé zakňučení mi trhalo hruď na cáry.

Zavrčel jsem. Hrdelně, nebezpečně. Nelíbilo se mi, jak na ni tlačili. Čeho tím sakra chtěli dosáhnout? Měl jsem jejich pozornost. Jako by nechápali co se mi na tom nelíbí. Pak svou pozornost obrátili opět k ní. Znovu se přibližovali. Někteří už výhružně cvakli čelistmi.

Malá to už psychicky neustála. Bylo to dílo okamžiku, kdy se jedním skokem vrhla do ledové vody. Voda se nad ní zavřela. Strhl ji proud. Snažila se s tím bojovat, ale pohrával si s ní jak s hadrovou panenkou.

Neváhal jsem a skočil tam za ní. Nevnímal jsem ledovou vodu, nárazy na balvany v říčním korytě ani ostatní vlky běžící po březích. Snažil jsem se ze všech sil dostat k ní. Nebylo to vůbec jednoduché, ale já i můj vlk jsme bojovali dál. Neexistovala možnost, že bychom to vzdali. Když se mi konečně podařilo dostat se až k ní, pokoušel jsem se chytit ji za kůži za krkem. Několikrát mi těsně proklouzla, než se mi to povedlo. Zkoušel jsem se nějak od něčeho odrazit a nasměřovat nás někam ke břehu. Jako bych se v životě nepokoušel o nic náročnějšího. Voda se nad námi několikrát zlovolně zavřela. Proud byl silný, nepředvídatelný. Odmítal jsem ji pustit. Svou maličkou. Ignoroval jsem bolest co to šlo. Snažil jsem se nepřipouštět si, že tady můžeme i umřít. Upřel jsem všechny své síly i myšlenky na to, abychom přežili. Tohle byla ta nejzběsilejší jízda mého života a bylo to vůbec poprvé, co jsem si ji ani v nejmenším netoužil zopakovat.

Zasekli jsme se o jakési zbytky větví zaklíněné mezi říční kameny. Tohle byla nejspíš nejlepší šance dostat se konečně na břeh. S vypětím všech sil jsem se vyškrábal na strmý břeh a doslova tam dotáhl i malou. Nevzpírala se. Zůstala ležet tak, jak sem ji pustil. Bál jsem se, že nedýchá. Ztuhnul jsem strachy. Neskutečně se mi ulevilo, když s obtížemi vykašlala vodu. V mžiku jsem se skláněl nad ní. Olízl ji čenich, uši. Potřeboval jsem se ujistit, že je v pořádku. Že už ji nic nehrozí, abych se mohl uklidnit. Zbavit se té šílené tísně a tlaku na hrudi. Pozoroval jsem její těžce se zvedající hrudník. Byla tady. U mě. Živá. Víc jsem nepotřeboval. Byla vyřízená, i já se cítil unavený, ale zároveň šťastný.

Tiché kroky mě vytrhly z mých myšlenek. Málem jsem při tom všem zapomněl, že tu nejsme sami. Při pohledu na zkroušené vlky se můj vztek okamžitě vrátil v celé své síle. Výhružně jsem zavrčel. Bylo mi naprosto jedno, že je jich víc.