Druhá smečka

* 10 *

Určitě znáte ten pocit, kdy se ráno vzbudíte z velmi živého snu, který byl tak těsně propletený s předchozími událostmi vašeho života, že jste si opravdu nebyli jistí, co byla skutečně realita a co jen sen. Já si už půl druhé hodiny snažila srovnat v hlavě co se mi to popravdě stalo. Bylo mi příšerně špatně. Tím jediným jsem si byla naprosto jistá. Měla jsem horečku... pak už to nejspíše byl sen. Pěkně divoký. Nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Netoulala jsem se v noci po lesích s bandou divokých vlků, nenatrefila jsem na onoho egomaniaka a tím pádem jsem se určitě ani nesbírala z podlahy cizího domu... naprosto neoděná. Já se přeci nemusím cítit trapně! Ne, když se to přeci nestalo. To dá rozum. Tohle jsem si opakovala jako mantru. Při umývání nádobí, úklidu, nebo při kartáčování Dastyho. Snad jsem tomu opravdu uvěřila.

Než mé pochybnosti vyplavaly opět na povrch. Mohlo to být těmi postranními pohledy několika neznámých lidí v samoobsluze. Ne. Nejspíš jsem zase příliš vztahovačná. Nemuseli se dívat na mě. Co by z toho taky měli. Ale ten neodbytný pocit, že se na mě upírají cizí oči, tam byl pořád.

Na cvičáku to nebylo o nic lepší. Já jsem asi zralá na psychiatra. Tady už jsem si byla jistá, že se něco děje. Byli jsme tu s Dastym první. Nedalo se zrovna říct, že by bylo teplo. Klíče od klubovny jsem neměla, takže jsme se zahřáli při cvičení. Nebylo na tom nic neobvyklého. Namísto pamlsků jsem odměňovala Dastyho házením míčků a přetahováním o peška. Po chvíli mi zima už nebyla. Dasty vypadal naprosto spokojeně. Hrdě si vykračoval s ukořistěným pešečkem. Sem tam po mě nenápadně házel pohledem a čekal, jestli se nechám vyzvat k dalšímu kolu přetahované.

Divné mi přišly ty pohledy. Stáli, opřeni o chatku, a zírali na nás. Jestli mi něco nesedělo? Kromě toho, že tu s nimi opět nebyl žádný pes? Tři z nich mi byli povědomí, ty už jsem tady viděla. Ano, znala jsem je. Ethan, Elliot a Callum, tuším. Ten čtvrtý muž... Do prdele!

Mé srdce se v tom šoku nejspíše zastavilo. V tom nekonečně dlouhém okamžiku se mi to všechno vrátilo. Můj nedávný, bláznivý sen. To nemohla být pravda! A přece, ten muž... Neměla jsem dobrou paměť na tváře, ale ten jeho pohled. Uhrančivý, hluboký, kterým mě právě teď propaloval. Přísahala bych, že se pokouší nahlédnout až do nejzažšího koutku mého nitra. Do mé duše. Nenáviděla jsem to. Bála jsem se. Uvnitř jsem se chvěla, třásla jsem se proti své vůli. Každičká moje část na mě zoufale křičela uteč! Já se přitom nemohla ani pohnout. Uvězněná v jeho pohledu. V té neskutečné neviditelné síle, co z něj vyzařovala. Najednou byla cítit všude kole mě, jako neviditelná klec, ze které nebylo úniku. Dýchala jsem vůbec? Netuším. Připadala jsem si naprosto bezbranná, nechráněná. Vydaná napospas tomuto naprosto cizímu muži. Nenáviděla jsem ho. Za to všechno, co mě přinutil cítit. Jak mizerně mi kvůli něho bylo. Tolik jsem se snažila nedat na sobě navenek nic znát. Nenechat se zničit. Dasty to ale vycítil, poznal, že něco není v pořádku. Přestal si všímat peška. Jeho nenadálé zavrčení mě vytrhlo z mého transu. Žádné hravé mručení jako na figuranta. Tohle hluboké, hrdelní vrčení bylo míněno naprosto vážně. Jako velmi důrazné varování, možná až výhružka. Dasty stál v pozoru, přímo přede mnou a díval se jen na něj. Nebylo pochyb co tím sledoval. Jedna moje část mu za to byla neskutečně vděčná. Ta druhá křičela, že tohle nemůže dopadnout dobře. Musela jsem zakročit. Ani nevím, kde jsem sebrala tu sílu se pohnout. Možná to bylo tím, že se jeho pohled ode mě na chvíli odpoutal. Stáhla jsem Dastyho a co jak nejrychleji jsme zmizeli.

Celý zbytek dne jsem se snažila vzpamatovat. Já se přeci nemůžu...nesmím nechat takhle zastrašovat! Kdo si vůbec myslí, že je? Jakým právem se na mě takhle dívá? Já nejsem žádná hračka! Seber se! Dasty už se zase zdál být v pohodě. Sem tam na mě povzbudivě koukal. A nebo se mi to jen zdálo. Stejně je to ten nejlepší pes na světě.

Venku už byla tma. Před chvílí jsme se s Dastym vrátili z krátké vycházky, na kterou mě vytáhl. Chystala jsem se vymyslet nějakou nenáročnou večeři, když zazvonil zvonek. Dasty vyběhl ke dveřím a začal štěkat. Ano, já vím, někdo za nimi nepochybně stál. Neochotně jsem se vydala ke dveřím a otevřela.

"Ahoj, můžu dál?"

Než jsem stačila cokoli říci, ta povědomá žena, s krátkými tmavými vlasy, kolem mě proplula dovnitř. Dasty ji zvědavě očichával. Přišla mu zajímavá. Ona se smála a pak jej pohladila. Ten zrádce se nechal. Koukala jsem na to nevěřícně. Pak mi došlo, že bych ty dveře mohla i zavřít, venku byl docela chlad. Pokračovala jsem našim malým bytem do kuchyně, která z části sloužila jako obývací pokoj. Ta žena...Kathrine? Už seděla na sedačce a Dasty se jí snažil s uzlem v tlamě přesvědčit na přetahovací souboj. Kde jsem nechala své vychování? I nezvaná návštěva je konec konců návštěva.

"Dáš si něco k pití?" Já měla chuť na teplý čaj. S medem. Spoustou medu.

"Dám si čaj, děkuji." Usmála se. "Ale hlavně jsem si s tebou přišla promluvit. O tom, co se ti nedávno přihodilo a ...taky o mém bratrovi."

Málem jsem ty hrníčky rozbila. "Cože?" Ten egomaniak.

Zasmála se. Ten zvonivý smích byl skoro nakažlivý.

"Pamatuješ si na něco z předchozí noci? Vím, že toho nejspíš moc nebude, jsi ještě velmi mladá, ale vzpomínáš si?"

Hlavou mě problesklo tolik věci. Věcí, na které jsem nechtěla vzpomínat. Měla jsem jí to povědět? Cítila jsem se jako blázen. Proč bych se vůbec měla svěřovat cizí ženě?

"Vidím, že něco ano. Víš, on to nebyl sen. Každý úplněk to je stejné. Pro nás všechny...a teď i pro tebe." Dívala se na mě. Nevypadalo to, že by chtěla žertovat. A vůbec, jak ona to může vědět? Tedy pokud to byl můj sen.

"Nevěřím tomu, to nemůže být..."

"Pravda?" zasmála se. "Však uvidíš, další úplně to bude totéž. Jen bych ti radila nechodit pak někam do vesnice. Lepší je počkat si v lese, my si pro tebe přijdeme." Řekla to tak, jako by se vlastně nedělo vůbec nic divného. Úplně běžná věc. Vykulila jsem na ni oči a vysloužila si další smích. "No, není to zas tak hrozné. Až budeš trošku větší, může to být docela zábava, víš?"

"Zábava? Nevzpomínám si na žádnou zábavu! Na spousto bolesti, to ano, ale rozhodně žádnou zábavu!" Dělá si ze mě legraci?

"To časem přejde. Opravdu, nebude to takové napořád. A kdyby pak nezasáhl Richard, běhala bys tu dodnes v kožichu na čtyřech tlapkách. A kdo by se pak postaral o tohohle krasavce?" Pokývla k Dastymu, který se od ní nechal drbkat mezi ušima. "A co se týče tebe a Richarda, víš tady to bude trošičku složitější na vysvětlování."

"Jak složitější? Nic jsem mu neprovedla. Proč mě nemůže nechat být?"

"Ne, ty si mu nic neprovedla. Ale přesto se mezi vámi něco stalo. Něco moc důležitého. Ty to nejspíš ještě nevnímáš. Jak už jsem řekla, jsi ještě moc mladá, ale on je dospělý, už to cítí naplno. Cítí to pouto, které se mezi vámi včera v noci vytvořilo. Pouto, které vás táhne k sobě. Vím, že tomu neuvěříš, teď ještě ne. Ale aspoň budeš vědět proč tě nemůže nechat být."

Nevěděla jsem co ji mám odpovědět. Já nic z toho nechtěla! Znělo to tak uhozeně. Jako bych prostě neměla na výběr.

"Navíc, Richard je náš alfa, náš vůdce. Zodpovídá za naše bezpečí. Za nás, za všechny. Včetně tebe. Vím, že umí být pěkně namyšlený pako, ale myslí to dobře. Jen si na něj musí jeden trochu zvyknout. Dnes už tě nechám. Kdybys měla jakékoli otázky, zavolej." Nechala na stole kousek papíru. Podrbala Dastyho. "Děkuji ti za čaj. Dobrou noc." Odešla. Já tam seděla. Dlouho. Nevěřila jsem. Nechtěla jsem věřit.