Druhá smečka

* 7 *

Byl čas. Dlouho očekávaný. Do prvního společného úplňku zbývala jen chvíle. Konečně.
Měsíc vyplul zpoza mraků a ozářil náš noční svět. Moje přeměna díky tomu byla snadná, jen jako jeden delší nádech.
Celý ten stres a shon předchozích dní jako by ze mě pojednou prostě opadl. Vyběhl jsem k místu, které jsem si pro dnešek vybral. Svůj běh jsem si užíval. Noční vzduch měl příjemnou vůni, sliboval jasnou noc.

Tahle menší mýtina byla perfektní. Ze srázu bylo vidět hodně daleko a kolem dokolo už byl jen les. Tady to bude dobré. Zaklonil jsem hlavu a hlasitě zavyl. Označil jsem tohle místo. Po chvíli se začaly ozývat odpovědi. Jedna po druhé. Ozýval se z různých stran. Čekal jsem.

Moji vlci přicházeli. Řadili se do půlkruhu, přede mnou. Ještě stále ale nebyli všichni. Ten poslední už byl také blízko. Jenže... spolu s jeho pachem tu bylo ještě něco. Neznámého. Zavětřil jsem. Pozorně. Tenhle pach jsem neznal. Byl slabý, ale vlk z mé smečky to nebyl. Napjal jsem se. Ostatní to cítili taky. Znervózněli. Čekali, co udělám já.
Bradley, poslední člen smečky, vyšel na mýtinu. Přibližoval se k nám pomalu, kajícně. Nebyl sám. V tlamě nesl malé, sotva dvouměsíční vlče. Zdroj toho neznámého pachu.
Uvolnil jsem svůj postoj. Tohle mrně nepředstavovalo žádnou hrozbu. Můžeme tedy začít.
Jeden po druhém přicházeli ke mě. Vždy snížili a naklonili hlavu vlevo, odhalili svůj krk. Projev respektu. Já jim po něm přejel čenichem. Přijetí. Pokaždé jsem cítil, jak to pouto, které ke mě jednotlivé členy vázalo, mnohonásobně sílí. Díky tomu můžu smečku skutečně vést. Síla celé smečky tím narůstala. Ať budou jakkoliv daleko, dorozumíme se. Bylo to životně důležité. I my můžeme mít nepřátele.
Přicházeli na řadu podle svého postavení ve smečce. Bradley byl poslední. Pak se vrátil pro to mrně. Zajímalo by mě, kde k němu přišel. Budu se ho na to muset zeptat. Jen vlče to nebylo, cítil jsem z něj to, čím jsme byli my.
Pokorně mi ho předložil. Položil jej opatrně na zem a čumákem jemně popostrčil ke mě, než sám poodstoupil zpět.
Byla to holka. Její pach se dal vyjádřit nejlépe jako směs malin, citronely a snad zázvoru. Soudě podle toho, jak byla její vůňe ještě slabá, musela být přeměněna nedávno. Tohle si někdo odskáče.
Malá neměla trpělivost. Podrážďěně zakňourala. Na vratkých nožkách se mě pokusila obejít, schovat se zpět za Bradleyho. Zase byla postrčena zpět. Nespokojeně kňučela.
Uchechtl jsem se. Rozhoduje se tady o jejím dalším osudu a jí je to očividně na obtíž. Smečka ji zajistí bezpečí, jako samotářka by takhle mladá nemusela přežít ani první rok. Snažil jsem se tu nezbednici odhadnout. Nic, nejspíš byla až příliš mladá. Moje smečka byla relativně velká, silná. Mohli jsme si dovolit vychovávat štěně. Udělal jsem ten poslední krok.
Otřel jsem se o ni, přijal ji mezi nás.
V té chvíli jsem dostal největší ránu svého života.
Byl jsem v šoku. Jako by mnou právě prostoupila splašená elektřina.
Přísahám, že mi to na chvíli zastavilo srdce.
Můj svět se v tu chvíli roztříštil na milióny kousků... Aby se v tu samou chvíli přeskládal znovu.
Jinak.
V centru mého bytí, mé podstaty byla ona. Ta malá darebnice.
Má priorita.
Má spřízněná duše.
Má družka.
Byla MOJE.
Nejdříve byla ona, pak smečka, dlouho nic a pak teprve vše ostatní v mém životě.
Byl to jen mžik. Smečka to cítila také, tu změnu. Všemi projelo povědomé chvění. Dívali se na nás překvapeně, schovívavě.
Malá nespokojeně pokňurkávala. Trápilo mě to. Jestli sama dostala taky takovou ránu, chuděrka.
Chtěl jsem ji ukonejšit. Ujistit se, že je v pořádku. Nedovolila mi to. Sotva jsem se přiblížil, stáhla se. Snažila se schovat pod Bradleyho. Zatnul jsem nad tím zuby. Odmítla mě. Zabolelo to.
Snažil jsem se nepřipouštět si to. O to horší by pro mě bylo nechat ji na mýtině právě s Bradleym a ještě jednou vlčicí. Pro jistotu. Na lov s námi nemohla a nechat ji někde čekat samotnou nepřipadalo v úvahu.

Vedl jsem zbytek smečky do jednoho z našich lovišť. Stopovat zvěř. Měli jsme štěstí. Nedaleko se popásala vysoká. Společnými silami jsme složili statného jelena. Byl to pěkný, silný kus, ale proti nám dnes neměl šanci. Jako alfa jsem si svou část z kořisti vybral první. Pak přicházeli na řadu ostatní. Dnes byla hojnost pro všechny.
Čekal jsem. A opět zatínal zuby. To už byl u jelena i Bradley. A ta malá. Nevděčnice. Pokaždé, když jsem se k ní pokusil trochu přiblížit, zmizela. Musela na to mít zvláštní talent, neskutečně mě to štvalo. Netušil jsem co si počít. Skusil jsem to i s úplatkem. A nic. Ta malá mrška se na něj jen nedůveřivě koukala. Na ten nejlepší kousek masa. Hlavně že teď nadšeně poskakuje kolem Bradleyho, který ji odtrhuje malé kousky od kostí. Začínám ho proti své vůli nesnášet. Upřímně, závidím mu. Já, alfa, zavidím tomu nejposlednějšímu členu smečky. Něco musí být zatraceně špatně.

Po návratu uléháme do míst, odkud jsme dnes vyšli. Cítím se podrážděně. Jedna moje část nespokojeně vrčí, chce si vybít vztek. Snažím se to potlačit. Mám zodpovědnost, musím jít příkladem. Uléhám na mírně vyvýšené místo, ostatní poléhávají s odstupem kolem mě. Koukám se na měsíc. Tiše si září mezi hvězdami.
Ty to všechno vidíš. Proč si tohle dopustil? Jak si mi mohl provést tohle?
Neodpovídá, pochopitelně. Jen si dál, mlčky září na obloze. Nám nezbývá než čekat, až se budeme moci dostat z jeho vlivu. Někteří spí. Já nemohu. Dnes ne.
Někdo se ke mě pomalu přibližuje. Ohlížím se.
Bradley. Něco jemně položí vedle mě a zase odchází. Někoho.
Překvapením prudce vydechnu, když se to malé, spící klubíčko otře můj bok. Čumákem si ji přivinu blíže. Cítím jemné brnění, jiskřičky po celém těle. Miluji to. Dává mi to dříve nepoznaný pocit klidu. Její sladká vůně mě obklopuje. Užívám si to. Jsem šťastný.
Malé sem tam cuknou tlapky. Asi se jí něco zdá. Když se stulí ještě blíž, spokojeně odfrkne. Propadám se do ráje. Usínám naprosto spokojený. Vlastně je Bradley docela fajn.