Druhá smečka

* 21 *

Krve by se ve mě nedořezal. Má maličká ležela nehybně dole, pod schody. Tenhle děsivý obraz už nejspíš nikdy nedostanu z hlavy. V jednu chvíli jsem stál nahoře v patře a díval se na to neštěstí, vzápětí jsem se nakláněl nad ní. Nepamatuju si, že bych seběhl schody, možná jsem skočil dolů přes zábradlí, bylo to jedno. Dýchala. Malý hrudníček se jí sice pomalu, ale pravidelně zvedal. Já, natáhl jsem k ní ruku, chtěl jsem se jí dotknout, ujistit se, jestli je v pořádku. Zarazil jsem se. Mohl jsem ji ublížit, kdybych se ji špatně dotkl? Musela být pořádně potlučená. Nevěděl jsem co mám dělat! Nechtěl jsem ji tady takhle nechat, ale bál jsem se s ní jakkoli pohnout, aby se ještě více nezranila. Kdyby se něco takového stalo mě, do pár minut bych byl v pořádku. I kdyby šlo o zlomeninu, jenže...jak rychle se hojí vlkodlačí štěně, to jsem netušil.

"Maličká...mě je to tak líto. Měl jsem dávat větší pozor." Nevydržel jsem to. Musel jsem se jí dotknout, přesvědčit se, že je pořád tady, se mnou. Jen velmi zlehka jsem projel svou rukou její hebkou srst. 

Cukla sebou.

 Uniklo ji slabé zakňučení. 

Ublížil jsem ji? 

Vyděsilo mě to. Pak sebou cukla znova, mnohem víc. Než jsem se vzpamatoval, už stála na těch svých stále ještě vratkých nožkách... a pelášila pryč! Jako by se nechumelilo! Nevěřícně jsem za ní zíral. No to snad ne!

Z kuchyně se zakrátko ozvala další rána. Zatnul jsem zuby, běžel se tam podívat. Běhali s tím psem vesele kolem kuchyňské linky i stolu se židlemi. Mě si absolutně nevšímali. Zatím to jejich řádění odnesl jen převrácený koš. A moje napjaté nervy. Chytil jsem tu malou nezbednici, jakmile prchala kolem. Nebylo to nic snadného. Byla neskutečně mrštná. Samozřejmě se hned začala vztekat. Byla u toho tak...roztomilá. Měl jsem štěstí, že je pořád ještě štěně, jako dospělá už by mi utrhla hlavu nebo přinejmenším rozsápala břicho. Moje malá dračice.

"Tak dost. Jestli tobě nevadí se znovu zranit, tak mě to teda vadí. Hodně." 

Musím se přiznat, chvíli jsem skutečně přemýšlel nad vodítkem. No fuj! Jenže, měl bych ji stále na očích, v bezpečí. Něco na tom bylo.

"Co tady vyvádíte?" Kathrine. To mi nemohla přijít pomoct dřív? Kde celou tu dobu byla? Prošla kolem toho psa, podrbala ho za ušima.

"Maličká se trochu rozčílila a skončilo to samovolnou přeměnou." 

"Aha, a ty jsi ten, co ji k tomu dohnal?" Prohodila s úsměvem, vytrhla mi vzpouzející se vlče.

"Cože? Já bych nikdy..."

"Rozčílila se k vůli tobě, že ano." Maličká se u ní úplně přestala vrtět. Ona naprosto zkrotla! Dívala se na Kathrine, těma svýma velikýma očima. Jako by si snad...stěžovala?

"Copak ti ten nezdvořák provedl? Copak?" Jak provedl? Já nic špatného neudělal! 

Nebraly mě v potaz, ani jedna z nich. Hrály si spolu, s tím psem. Já seděl stranou a koukal na to. Sám, jen se svými neveselými myšlenkami. Celý večer. Cítil jsem se přehlížený. Proč mi to tolik vadilo? Vlk uvnitř mě mrzutě přecházel sem a tam. No, pro dnešek jsem se rozhodl vyklidit pole. Dvě nabroušené ženské...to už bylo moc i na mě.

Stáhl jsem se. Čistě z taktických důvodů. Měl jsem v plánu kouknout se na korespondenci. Oddaloval jsem to docela dlouho. Asi bych to měl vytřídit. Sedl jsem si za stůl a náhodně vytáhl z hromady papírů obálku. Bylo to...vyjádření soustrasti. Úplně jsem ztuhl. Mou mysl zaplavily vzpomínky na pohřeb rodičů. Zdálo se to být tak dávno, jako z jiného života. Pořád to bolelo, ale už zdaleka ne tolik. Teď, měl jsem svůj smysl života. Byla tu smečka, kterou jsem musel převzít po otci, ale hlavně, byla tady ona. Moje malá. Jako by všechno ustoupilo do pozadí. Dokud bude žít ona, má můj život smysl. Datum na dopise bylo jen něco přes dva měsíce staré. Neviděl jsem ho. Jako bych přestal na chvíli úplně vnímat. Náhle jsem chápal. Dokázal jsem pochopit svého otce. Jeho tak náhlý odchod ze života, krátce po té, co ztratil svou spřízněnou duši. Všichni tušili, že to musí nejspíš hodně bolet. Teď jsem věděl, že dál už nemohl. Sám už ne. I když nás tolik miloval, své děti, svou smečku. Snažil se. Už nemohl dál, ne bez ní. Své družky, bez své spřízněné duše.
Dopis skončil v koši, jako většina ostatních. Byly to projevy zdvořilosti, ale nebylo třeba se tím dále zabývat. Reklamní letáky jsem vyhazoval hned. Jsem na ně alergický. Zůstala mi v rukou poslední obálka. Byla to pozvánka. Pozvánka na předvánoční večírek.

Kathrine úřadovala v kuchyni. Do nosu se mi vtírala příjemná vůně pečeného kuřete s bylinkami. Vonělo to lákavě.
"Voní to hezky."
Usmála se.
"To doufám. Myslíš, že to Ellena bude jíst? Ani jsem se ji nestihla zeptat, jestli třeba není vegetariánka..."
"I kdyby bývala, teď už být nemůže. Navíc to voní tak pěkně, že určitě neodolá." Rozhlédl jsem se. Nikde nic nepadalo, neslyšel jsem žáden dusot tlap, něco mi nesedělo. "Kde vůbec je?"
"Před chvílí usnula." Pokývla směrem k obýváku. Šel jsem se tam podívat. Malá spala na podlaze, bokem opřená o svého psa. Ten byl vzhůru, ale nijak na mou přítomnost nereagoval. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že je moje. Zvedl jsem ji do náručí. Stočila se do klubíčka, ale neprobudila se. Já byl šťastný. V tuhle chvíli. Se svou maličkou v náručí. Škoda jen, že o sobě nevěděla. Jak rád bych se dočkal toho, aby to takhle bylo...aby to takhle mohlo být, i když je vzhůru. No, neměl bych ji přeci jen probudit? Aby se mohla v klidu najíst? Stále nerozhodnutý jsem už seděl v kuchyni u stolu, s maličkou tiše oddychující na svém klíně. Ta vůně kuřete ji nejspíše probrala. Zívla si. Pomalu zamžourala, pak se její překrásné oči upřely na mě. Dívala se na mě, já na ni. Chtěla po mě něco... Pak mě netrpělivě plácla tlapkou. Znova. Při zakňučení už mi došlo, že má nejspíš hlad. Měla. Nacpávala se pečeným kuřetem a momentálně ji nijak nezatěžovala moje přítomnost. 

Za půl hodiny už znovu usnula. U mě. Seděl jsem na sedačce, malá už tvrdě spala. Poslední, co si pamatuju byly mé prsty něžně vískající její hebkou srst.

* Anthony