Ellena si ve svém uspěchaném životě nic nepřála víc než trochu klidu. Opustila městský život v naději, že v jedné z osamělých vesniček ho najde. Hluboké lesy v horském království však ukrývají mnohem více, než se na první pohled mohlo zdát.
Jiný svě...
Mé malé v očích sršely jiskry. Stála nade mnou, ruce demonstrativně založené na hrudi. Takhle nějak jsem si jako malý kluk představoval amazonky. Hrdé, nebojácné a děsně...sexy. Krucinál. Teď se všechny mohly jít klouzat. Oproti mojí dívce neměly sebemenší šanci. Na to bych neměl myslet. Nemohl jsem si pomoct. Už to nešlo zadržet. Ehm, zase to začíná. Tak, kamaráde, čeká tě další studená sprcha. A můžeš si za to sám. Rychle jsem se zvedl.
"Za chvíli si promluvíme." Tolik jsem se snažil znít vyrovnaně. Rychle jsem se otočil. Schody jsem téměř vyběhl. Ano, koupelna. Sprcha. Studená voda. Hodně studené, ledové vody. Arkticky ledově studené vody. Agrr. Tohle skutečně nesnáším. Ví vůbec co se mnou dělá? Uvědomuje si to? Doufal jsem, že si na sebe zatím oblíkne něco jiného než lehký župánek. Něco, co by mi dovolilo se soustředit. Třeba hodně volné tepláky a nějaký neforemný rolák až ke krku. A mikinu. To by bylo fajn. Když jsem si myslel, že už mám vše opět pod kontrolou, převlékl jsem se do čistého a sešel dolů. To zvládneš Richarde, jsi přece Alfa! Rozhodným krokem jsem vešel do obýváku. Obě dvě seděly na sedačce a povídaly si. Je štěstí mít tak vnímavou sestřičku. Kathrine to muselo dojít. Díkybohu moje malá už ten provokativní župánek neměla. Sice jsem doufal v něco jiného než dokonale vypasované jeansy a fantasticky padnoucí tričko, ale mohlo to být mnohem horší. Sedl jsem si do křesla naproti. Nechtěla se na mě podívat. Tohle jsem viděl. Zaujatě studovala své ruce, složené v klíně. Dívala se i na Kathrine. Na cokoli, jen ne na mě. Vadilo mi to. Já z ní nechtěl spustit oči. Takhle už to dále nešlo. Bylo na čase si promluvit.
Lehce jsem se předklonil. Kathrine se na mě otočila okamžitě. Proč to nemůže jít tak lehce i s mojí maličkou? Moje malá, docela dlouho se snažila na mě nedívat. Můj vlk z toho byl opět podrážděný, ale držel jsem se a vyčkával. Jen velmi neochotně ke mně zvedla svůj pohled. Ty překrásné jasné oči, netušil jsem jestli jsou světle modré s nádechem šedi nebo opačně. To bylo poprvé, co jsem se mohl kochat přímo pohledem do nich. Jejich pohled byl ale velmi obezřetný, skoro až podezíravý. Nebyl tam ani náznak důvěry, po které jsem tolik toužil. Povzdechl jsem si. Očividně mi nedá naprosto nic jen tak.
"Takže, před více než měsícem, co se stalo?" Nějak jsem začít musel. Nejdřív záležitost s tím prokletým samotářem.
Její výraz se proměnil v nechápavý. Dívala se na mě, pak na Kathrine. Jako by netušila, na co se ptám. Já měl za to, že napadení vlkodlakem si zapamatuje každý.
"Co se mělo stát?" Ona opravdu nevěděla.
"Ten...vlk, co tě napadl. Jak se to stalo?" Snažil jsem se na ni příliš netlačit. Nechtěl jsem ji nutit vzpomínat na ten útok. Muselo to pro ni být děsivé, jenže já to potřeboval vědět. Zajistit, aby se to už víckrát neopakovalo. Ne na mém území.
"Ale mě nikdy..." Hlas se ji vytratil. Vzpomněla si na něco? Tolik jsem toužil ji obejmout. Zcela schovat do své náruče. U mě ji přece už nic nikdy neohrozí. Můj vlk s tím vehementně souhlasil. Posiloval to nutkání, touhu to učinit. Už jsem se chystal, že se zvednu a popojdu k ní...
"Dasty se chytl s nějakým toulavým psem. Nevím, co to bylo za rasu, byla už tma, ale vlk to být nemohl....co by tam sám dělal."
Cože?! Ten pes? Ten domácí mazlíček, co vypadal jak dětský plyšák z hračkářství, že by se pustil do vlkodlaka?! Co to bylo za hloupost...! Jenže pak jsem si vzpomněl. Co tvrdili Callum a dvojčata. Co jsem sám viděl, když si dovolil vyhrožovat mě. Nebral jsem ho vážně, jen mě to popudilo. Že by toho ten pes byl skutečně schopný...?
"Co se tam přesně stalo?" Musel jsem to vědět.
"Nic zvláštního, nevím proč se do sebe pustili, ale občas se něco takového prostě stane. Možná si jen nesedli, chtěli zamachrovat, tohle se špatně vysvětluje někomu, kdo se psy nežije..." Jo, holka, kdybys jen věděla.
"Nebyl zase takový problém je od sebe odtrhnout."
"Cože?!" Myslím, že se mi zastavilo srdce.
"Elleno, jak od sebe odtrhnout?" I Kathrine to šokovalo a to bylo co říct.
"No dřív, než si ti pitomci vážně něco udělají. Dasty je můj pes, mám za něj zodpovědnost. Ten druhý pak...prostě zmizel." Ten důraz, co dala na můj pes. Ta ohnivost v jejích očích, když to řekla. Jako bych cítil... ne, to není možné. Zatřepal jsem hlavou.
"A pak?" Naléhala Kathrine. Já byl mimo, nechápal jsem.
"Jsme šli domů, co jiného. " Byla tak klidná, jako by se naprosto nic nedělo.
"Byly z toho střetu nějaká zranění?" Už nevím, na co jiného bych měl přivést pozornost.
"Hm, ne. Dasty byl jen trochu odřený."
"A ty...?" Došlo ji to?
"Nic, možná jen..."
"Jen...?" Co u všech svatých??
"Pár šrámů na ruce, nic vážného." Zčásti se mi ulevilo, velmi. Nebyly zraněná vážně. Jenže na druhou stranu, ve mě rostl vztek nad její lehkomyslným chováním. Věnoval jsem ji nevěřícný pohled. Nikdy jsem neslyšel o nikom, koho by k proměně přimělo jen pár šrámů. Většina z nás se vlkodlaky narodila. Přeměna z člověka... to bylo už téměř něco jako rarita. Přitahovalo to moc nežádoucí pozornosti, vždy se jednalo o závažné útoky. Málokdo je přežil, většina zemřela. Z celé mé smečky to byl jen Bradley, kdo byl kdysi člověkem a měl to štěstí, že žije. Možná proto si s ní padl od začátku do noty.
"Ten šrám na tvé ruce, můžu?" Kathrine počkala, až ji dovolí prohlédnout si její ruku. Vyhrnula si rukáv. Pro lidské oči nebylo nic, ale ty naše mohly vidět ještě nepatrné stopy po zubech. Tohle ale nebylo ze zákusu, spíše jen jako...odřené? Byl to skutečně jen omyl? Nešťastná náhoda?
S tímhle je konec. Nedovolím aby se ji kdy ještě něco takového stalo.
"Teď bych měla pro změnu otázku já." Její pohled se opět změnil. Čišelo z něj podezření a snad i...přísnost?
"Do jaké zatracené sekty jste mě to zatáhli...?!" Byla rozhořčená, rozlobená. Proč?
Kathrine vedle ní vybuchla smíchy. Já na ní jen zíral. To si myslela? Že my jsme ji do něčeho zatáhli? Copak ji nedošlo, že její život už navždy bude ovlivňovat měsíc? Nejspíš je čas uvést věci na pravou míru.
"Tvůj život jsme nezměnili my. Změnil se tu noc, na kterou jsme se tě ptali. Změnil se ti s tvým prvním úplňkem. Tehdy tě, k tvému štěstí, našel Bradley a přivedl tě k nám. Já tě přijal do naší smečky. Jako samotářka a k tomu vlče bys sama nepřežila ani půl roku. Teď patříš k nám. Jen pro informaci, nejsme žádná sekta. Jsme smečka. Vlkodlačí smečka, abych byl přesný."
Teď bych řekl, že jsem na chvíli v těch překrásných očích spatřil šok. Ona se tomu ještě pořád bránila. Nechtěla si to připustit. Moc tomu nenahrával ani fakt, že si nejspíš nepamatovala, co prováděla jako vlče. Možná by si ale na něco vzpomněla.
"Jen mi ještě řekni..." zvedl jsem na ukázku svou, téměř dokonale zdevastovanou botu "... co se ti tak moc nelíbilo na té botě?"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
