Druhá smečka

* 45 *

Lehce jsem klusal sněhem. Často jsem se zastavoval, větřil, kontroloval okolí a svou maličkou. Ta tvrdohlavě kráčela sněhovými závějemi, jenže stále po dvou. Bořila se dost hluboko, musela být unavená a zmrzlá. Ani ten její nemotorný pes se nepropadal do sněhu tak hluboko jako ona.  Nechápal jsem a deptalo mě to. Proč si nechce nechat pomoci? Sice neskonale obdivuji tu jení houževnatost, ale tu její do nebe volající  tvrdohlavost pořád nemůžu skousnout. Trvalo nekonečně dlouho, než se před námi konečně objevil náš srub. 

Než jsme došli ke dveřím, maličká vypadala do půl pasu jak sněhulák. Ten sníh na ni brzy roztaje a všechno to oblečení ztěžkne nasátou vodou. Zatracená ženská umíněnost! 

Sotva se za námi zavřely vchodové dveře, vběhl jsem do kuchyně. Přeměnil jsem se za chůze, šlo mi to čím dál snáze, skoro hned, na myšlenku. Napustil jsem konvici vodou a nachystal čaj. Kde máme ten zázvor a med? Povytahoval jsem snad půlku spíže, než jsem to našel. Mezitím maličká vystoupala schody a pak jsem slyšel dveře. Proč kruci nešla přímo do koupelny pod teplou sprchu? Chvíli jsem ještě počkal, zalil ten čaj a pak vyběhl do patra za ní. Zběžně jsem klepl na dveře a hned vzal za kliku.

"Jestli nejsi oblečený tak sem ani nelez!" Ozvalo se rázně dřív, než jsem stihl více, než jen trochu pootevřít.

Cože? 

"Maličká, vlci nepotřebují oblečení." K čemu taky. Vždyť  jde jenom o zvyk. Přes tu svojí stydlivost se jednou bude muset přenést, něco mi však zabránilo v tom, říci to nahlas.

"Vlci možná ne, ale lidé rozhodně ano!"

"Dobře, fanj. Něco na sebe hodím. Když ty hned půjdeš do sprchy." Chvíli bylo ticho.

"Fajn."

Super, to bylo snad poprvé. Vběhl jsem k sobě do pokoje a něco na sebe ve spěchu hodil. Slyšel jsem dveře, tekoucí vodu. Vida, takže přeci jen poslechla. Jakou já měl najednou radost. Usmál jsem se pro sebe. Jenže ten úsměv se brzy vytratil. 

Horká voda v kombinaci s její podmanivou vůní mě málem ochromily. Cítil jsem jak se mísí, sílí a rozlévají po celém patře až dolů, ke mě. Lačně jsem nasál vzduch, téměř jsem cítil i její chuť...  Její vůně pro mě byla návyková, to už jsem moc dobře věděl, jenže opět mě překvapilo jak moc. Byl jsem jako narkoman, před kterého postavili mnohonásobně větší dávku, no zkuste odolat. A kdyby to nestačilo samo o sobě, moje mysl zalétla se svou představivostí k Eleně. Jako bych viděl a cítil ty kapky horké vody, co dopadaly na její prochladlé tělo. Na tvář. Šíji. Útlá ramena, a stékaly dál. Dekolt...ne, nemysli na to! Klečel jsem. Já, alfa jsem klečel u sebe v pokoji, zoufale zatínal dlaně do pěstí a snažil se nemyslet. Vytlačit ty zatraceně živé představy Elleniných božských nohou...kolem mě, které by mě za vedly do ráje. Nebo do pekla, bylo mi to ukradený. Ta maličká musela být čarodějka. Můj největší dar, mé prokletí, mé rozhřešení co se mi samo upírá.

Dost!!! Snažil jsem se, v životě jsem se nemusel tolik snažit, zachovat si chladný rozum. Nemohl jsem se na ni vrhnout. Nepochopila by tu zžírající potřebu, vášeň rozžhavenou doběla. Ne, nesnášela by mě ještě víc. Ne. Já se o ni musel postarat. Chtěl jsem se o ni postarat. Aby ji nic nechybělo, jenže nejdřív jsem se potřeboval vzpamatovat, aspoň trochu. Myslet chvíli na něco jinýho. Led, sibiřské krajiny v zimně, mráz...

Další dveře, byla u sebe. Jakž takž zklidněný jsem v obývacím pokoji prohrábl oheň v krbu a přiložil. To sálající teplo bylo příjemné. Čekal jsem, ale nevypadalo to, že by maličká dobrovolně sešla sem, dolů. Povzdechl jsem si. 

Nevím jak dlouho jsem se hádal sám se sebou, jestli za ní jít nebo raději ne. Stejně jsem před jejíma dveřma skončil, napínajíc sluch. Nejspíš už spala, jenže já se musel přesvědčit, jestli je v pořádku, takže jsem za tu kliku vzal a potichu vešel. Nesvítilo zde žádné světlo, ale pro vlčí oči to nebyl žáden problém. Přikradl jsem se až k její posteli, musel jsem si jen dát pozor, ať nešlápnu na toho psa, ten moc dobře vidět nešel.

Ellena spala. Zachumlaná v přikrývkách až po ten svůj malý rozkošný nosík. Oddechovala pravidelně, tak jemně. Vypadala jako jedna z těch porcelánových panenek, na které se smí jen koukat. Aby se nerozbily. Tak nějak křehce, nevinně, skoro až dětsky. Tsche! Měl jsem už tu čest poznat, že pod tím téměř andělsky nevinným zjevem něžné dívky se skrývá i železná vůle a zarážející vzdor. Jenže, kde je vzdor, je i žár. A kde je žár, musí být i vášeň. Jak se k ní jenom dostat? Tak nedůvěřivá, podezíravá a opatrná. Možná už jsem i trochu tušil proč. Zpropadenej Gary. No a já, já byl taky pěknej idiot. Nemůžu popřít, že jsem se nejednou zachoval podobně. Nikdy jsem si na žádné ženě nic nevynucoval, ale všechny ty holky, no byla to vždycky zábava maximálně na pár nocí. Bez závazků a bez starostí. A teď doufám, že se Elena o ničem z toho nikdy nedoví. Ne, proto, že bych se za sebe styděl, a já se začínal stydět, hodně. Ale protože bych nesnesl pocit, že jsem ji zklamal, že si ji nezasloužím. Zatraceně! Jaká tajná cesta vedla k jejímu srdci? Ona si mě podmanila tak lehce a navíc o tom, podle všeho,  neměla ani tušení. Ale já se tě nevzdám, princezno moje. Kdepak.Na to se nespoléhej.Odháněj si mě jak chceš, já se k tobě vždycky vrátím. My dva patříme k sobě. A to není nějaké klišé červené knihovny, to je nepopiratelná skutečnost. Potřebuji tě. Jsi to nejlepší v mém životě a já se vynasnažím být tím nejlepším zase pro tebe. 

Nutil jsem se, ač nerad, k odchodu. Maličká se nepatrně pohnula. Byl to snad třes? Mohla ji být zima? Dlouho jsem se nerozmýšlel, už jednou mi to prošlo...a mohlo by zase, ne? Už jako vlk jsem zlehka vyskočil na postel a přitulil se ke své maličké. Vdechujíc její svěží vůni, já, naprosto spokojen, usnul také.

Poznal jsem přicházející ráno. Světla pomalu přibývalo. Elena se vedle mě občas pohnula, byla blízko probuzení, ale pořád ještě spala. Já už ne, ale zvedat se mi nechtělo, to tedy ne. Její vůně lahodila mému čumáku a teplo z jejího těla hladilo mou srst. Ne, já bych se odsud dobrovolně nezvedl.
Podrážděně jsem zamručel, když mi přes hlavu přehodila peřinu a i přes moje protesty vstala. Ten pohled co mi věnovala, skoro jsem si vzpomněl na svou první paní učitelku ve školce. Sice se tvářila přísně, ale nepůsobila tak. Já se vyhrabal z pod té peřiny a pak si opřel hlavu o přední tlapky. Nevinnost sama. A střihnul ušima. Kdyby to náhodou nestačilo, tak ještě lehce máchl ocasem. Teda, můj vlk umí být geniální.