Druhá smečka

* 48 *

Celý svět kolem mě zbělel. V tu zatracenou chvíli jsem ani netušila, kde je nahoře a kde dole. Ta dezorientace byla hrozná. Nu, ještě horší bylo mé procitnutí z ní. 

Byla jsem dole. Evidentně. Zapadlá zády v závějích. Bezpochyby pěkně hlubokých závějích. Výhled na nebe mi zastiňovala obrovská silueta vlka, tyčícího se nade mnou. Alfa vlka. Přesně toho, kterého jsem neprozřetelně napadla, abychom si to pěkně shrnuli. Nejspíš přišel čas zalitovat svých ukvapených činů. A zatraceně rychle vymyslet jak se z toho dostat. Nejlépe v jednom kuse, ve zdraví by byl velmi příjemný bonus. Sakra. Nuže ano, nebylo zrovna chytré vystartovat po někom, kdo je přinejmenším dvakrát tak větší a třikrát mohutnější. No, a když už jsem u toho, nesporně silnější, zkušenější a mnohem větší prevít než si kdo dovede představit. 

Jedna moje část se chtěla vzepřít a pořádně mu nakopat zadek, alfa nealfa. Lákavé, leč smutně nereálné. Jiná má část se toužila zahrabat co nejhlouběji do toho sněhu a už nikdy nevytáhnout ani tlapku. Tohle poněkud postrádalo důstojnost. Ani já sama jsem nepoznala, jestli ze mě vyšlo spíše zavrčení nebo zakňučení. Dost možná to bylo něco mezi tím.

Jeho oči, ten pronikavý pohled. Mrazil. Pálil, to vše v jednom okamžiku. Nemohla jsem před tím neuhnout, ale nemohla jsem se ani nedívat. Co se to krucinál děje?! Cítila jsem se jako hypnotizovaná. Naprosto ztuhlá. Srdce se mi začínalo plašit v hrudi. Chtěla jsem mu skočit kolem krku... Ne zatraceně, určitě to mělo být po krku...

Zkrátil tu vzdálenost mezi námi. A pořád se díval. Tak intenzivně. Pod tíhou toho pohledu by vzal do zaječích každý. No, já neměla kam utéct. Viděla jsem každičký odstín té zatrápeně hluboké modré v jeho duhovkách. Ani ty nejhlubší oceány takovou určitě nemají. Neuniklo mi ani to problesknutí jantarově zlaté. Co to jenom mělo být. Do jak velkého průšvihu jsem se ještě mohla dostat? 

Byl tak zatraceně blízko. Jeho lehce nepravidelný dech jsem cítila na svém hrdle, do čumáku se mi nekompromisně vtírala jeho vůně a plnila mé plíce. Podmanivá, omamující, lákavá jak nějaká droga. A já dostala zatracenou chuť...

Zatřepal hlavou, jako by se snažil dostat z hlavy nějakou blbost. Pak mě štípl do ucha a najednou byl pryč. Nade mnou se rozprostírala už jen modrá obloha. Byla to úplně jiná modrá, než do které jsem hleděla ještě před chvílí. Taková bledá, nevýrazná. Sem tam bílý mráček, jinak nic zajímavého. Bouchly dveře.

Nechtělo se mi zvedat, to teda ne. Určitě tu někde byl. Já mu vážně nechtěla čelit znovu, nejlépe už nikdy. Třeba budu mít štěstí a stihne mě tu zasypat sníh. Naivka. 

"Hm, hm."

A kruci. Přetočila jsem se a mírně nadzvedla na packách, abych z té závěje viděla ven. Jop, byl tu. Nedaleko. Na dvou nohách, ale byl to on. Ta aura spolu s jeho pachem se nedala zaměnit. Od půlky těla dolů měl na sobě nějaké kalhoty, v rukou držel nějaký další hard. Skrčila jsem se zpátky a dělala že tu vůbec nejsem. Mohla bych se stát polárním vlkem a splynout s okolím?

"Eleno no tak, pojď sem."

Tak asi ne. A co třeba vyhloubit tunel a prohrabat se odsud pryč? Hrabání ve sněhu je docela zábava. Teda do doby než narazíte na zmrzlo zem, pak už to tak dobře nejde. Zklamaně jsem si ještě párkrát hrábla. Můžu se přeci tvářit, že si tady právě lovím krtky. Třeba mě nechá na pokoji.

"Proč jen jsi tak zatraceně paličatá?" 

Já? Milej zlatej, ty ještě vůbec netušíš, co to slovo znamená.

Něco mi přistálo na hlavě. Zuřivě jsem se po tom ohnala. Byl to ten hadr. Sevřela jsem ho pořádně v čelistech a začla tahat. Jenže on jej taky nepustil. Zvuk párající látky na sebe nedal dlouho čekat. Líbil se mi. Bylo v něm jisté...uspokojení? Párkrát jsem ještě trhla látkou. Jo, bylo to super. Po jednom větším škubnutí letěl pán "všechno vím, všechno znám" do další závěje. Tomu říkám zábava. Sebrala jsem ten hadr a obíhala své vítězné kolečko. Jupí, jsem tak dobrá. Než jsem si ho přišlápla a letěla kotrmelcem po hlavě do sněhu. Chybka. 

Odfrkla jsem si z čumáku sníh, připravená na okamžitou odvetu. Jenže jsem byla potupně polapena a odnášena pryč, do domu. Jak moc jsem jej chtěla kousnout, ale nechtěla jsem si zase zavařit. 

Ocitli jsme se uvnitř. Zábava definitivně skončila. Celým mým tělem se začalo šířit brnění a záhy i mrazení. Jedna moje část očekávala bolest. S dalším nádechem bylo všechno jinak.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Najednou jsem to zase byla já. Bolest jako by dnes neměla v plánu mě poctít svou návštěvou. Já měla opět ruce, které jsem si prohlížela, jako by měly zase zmizet. Pak mou pozornost upoutala další skutečnost. Mé nohy nestály na zemi. Pořád jsem byla v náručí. V jeho náručí. Ne, nechtěla jsem k němu vzhlédnout. Za nic na tomhle světě ne. Kolem svého těla jsem měla jen na kusy téměř dokonale potrhanou látku. Nepochybně zbytky jeho trička. Nejradši bych se propadla, zatracený rozpaky! 

"Copak? Nelíbí se ti? Jestli je to natrhaný málo, můžeš klidně pokračovat. Já ti bránit nebudu. Vlastně se mi to docela líbí."

Hrudník mu začal vibrovat špatně potlačovaným smíchem. Jakou já měla chuť ho něčím přetáhnout po palici! Nadechovala jsem se k peprné odpovědi, když jsem udělala zásadní chybu. Já se na něj podívala. 

Jeho pobavený výraz se rychle měnil v něco jiného. Zvážněl. Párkrát se ostře nadechl. Modrá se v jeho očích střídala s jantarovou, než je zavřel úplně. Po chvíli se zhluboka nadechl. Jako by se snažil uklidnit? Zatřepal hlavou, znova.

Mé nohy se dotkly podlahy. Pouštěl mě. Nějak jsem z toho nedokázala mít radost. Já, místo abych se vypařila jsem jen stála na místě. Nechápala jsem. Jeho, ani sebe.

Odstoupil ode mě, jako by se mohl snad popálit. 

"Běž." Znělo to tiše, skoro chraplavě. Bylo mu něco? Nestačila jsem se zeptat.

Otočil se ke mě zády. Vjel si rukama do vlasů. Pak je stáhl podél těla a zatnul v pěst, až mu zbělely klouby. Tohle už bylo víc než divné. 

"Richarde...?" 

"Eleno, běž do svého pokoje a zamkni se. Hned!" To byl rozkaz nebo prosba?

"Já jen..." Co jsem to chtěla? Zjistit co se tady děje? Co se s ním děje?

"Běž, nebo zůstaň, ale pak za sebe neručím." 

Víc říkat nemusel. Vyběhla jsem schody po třech a zabouchla za sebou dveře. Dole se ozvala rána.