Druhá smečka

* 18 *

Ráno mě vzbudilo tiché pokňurkávání. Úpěnlivé, prosebné. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala natolik, abych pochopila o co jde. Dastymu se chtělo ven. Hm, tak to mohlo být tak něco mezi pěti a půl šestou ráno. Naprosto nelidská hodina, jenže když musí, tak musí. S tím se nedá nic dělat. No, možná vyfasuje vlastní klíče... Neochotně jsem se vykulila z postele. Poslepu našmátrala papuče a když se mi povedlo dostat se do vzpřímené polohy, automaticky jsem vykročila ke dveřím.

Nečekaná rána mi vehnala slzy do očí. Do něčeho jsem nemotorně vrazila, něco se s rámusem zřítilo k zemi. Netuším kolik sprostých slov jsem měla ve své skromné zásobě, možná jsem teď některá použila i vícekrát. Bolestivě jsem si narazila holeň a nakopla malíček. Svalila jsem se na zem. Třela jsem si čerstvé naraženiny v naději, že to tolik nebude bolet. Kterej kretén tam dal to křeslo?! Počkat, od které doby já mám ve svém pokoji křeslo...

Někdo rázně otevřel dveře. Z chodby teď prosvítalo světlo. Na špatné straně. Dveře byly na špatné straně! Tohle není můj pokoj! Jenže pak... jsem si vzpomněla.

"Jsi v pořádku? Stalo se něco?" Vpadl dovnitř jak divoká voda. Nahmátl vypínač, do očí mě uhodilo jasné světlo. Ale ne, proč zrovna on? Co jsem komu udělala?!  Dřív, než jsem ho stačila odehnat, skláněl se nade mnou. Jak nad malým dítětem. Nesnáším, když se ke mě někdo takhle chová! Chtěla jsem mu něco říct, pořádně od plic. Jenže, Dastyho zakňučení mě upozornilo, že už je to s ním velice urgentní. Rychle jsem vstala a snažila se ignorovat bolest. Pokoj vedl do krátké chodby a pak následovaly schody dolů. No super. Podařilo se mi je napůl sejít, napůl zkulhat. Když jsme se konečně dostali k hlavním dveřím, Dasty se vyřítil ven jak střela. Chudáček. Měla jsem tak pět minut, než jsem se mohla vrátit do vyhřáté postele. Která nebyla moje. Co tady vůbec dělám?  Proč jsem si to stěhování nechala vnutit?  Tolik k mé samostatnosti. Povzdechla jsem si.

"Elleno, co se stalo?" Zatraceně! On je tu pořád ještě se mnou? Potlačila jsem další povzdech a otočila se k němu čelem.

"Když už musíš všechno vědět, srazila jsem se s nábytkem. Což by se mi mimochodem doma nestalo! Stačí?!" Ta jeho všetečnost už mě taky začínala vytáčet. Já se nikomu nemusím zpovídat. Jemu obzvláště ne! A ať si jen zkusí něco říct! Nechtěla jsem s ním mluvit. Rozešla jsem se do kuchyně, snad najdu v mrazáku trochu ledu než mi to pořádně nateče. Kdyby mě teď viděl Thomas, nepřestal by se smát tak týden. Možná měsíc. Ostatní by se přidali, ohromná sranda. Podle nich se dokážu nejlíp odrovnat sama. A možná, že mají pravdu. Zabalila jsem trochu ledu do utěrky a přiložila si ji na nohu. Bylo to trochu lepší. Ještě lepší by bylo, kdyby si pan bručoun šel hezky po svých. Ale on ne. Místo toho se na mě pořád tak podivně koukal. Pokoušela jsem se ho ignorovat, jenže pořád mi to vadilo. No, snad už je Dasty hotový, nehodlám tu s ním být sama ani další minutu. Rozhodně ne v pět ráno a navíc v pyžamu. Vytřepala jsem led do dřezu, utěrku nechala sušit a šla pro Dastyho. Je to moje šikulka. Byl spokojený a já si ještě mohla lehnout. Do ne-mojí postele. Tohle mě štve. Schody jsem spíš vyskákala než vyšla, ale jsem šikovná, když musím. Jeho pomoc jsem rázně odmítla. Nejsem žádná nesvéprávná chudinka!

V pokoji jsem zhasla světlo a již poučena, jsem pomalu zalezla zpět do postele. Jenže už jsem znova neusnula. Po nějaké době, když už mi bylo jasné, že opravdu znova nezaberu, jsem nahmatala svůj mobil, rozpletla sluchátka a pustila si hudbu. Měla jsem nahraných pár oblíbených klavírních skladeb, teď se hodily. Po chvíli už mě jemné tóny něžně kolébaly, konejšily. To něco, hluboko uvnitř mě, dokázaly ztišit a naplnit tím báječným pocitem klidu. Vychutnávala jsem si to. Uklidnila jsem se natolik, že se mé oči ještě přeci jen zavřely.

Do pokoje svítilo mladé slunce. Jeho paprsky mě lechtaly na tváři. Podruhé jsem se probudila do stejného dne. Mám pokoj na východ. Není to můj pokoj, nebydlím tady! Okřikla jsem se v duchu. Koukla jsem se na mobil, bylo krátce po půl deváté. Na mě už docela pokročilý čas. Ale co, je neděle, není kam spěchat, že? Co budu dělat? Nějakou dobu jsem se jen nerozhodně dívala na dveře. Pak mě napadlo, projít se s Dastym do vesnice. Nevím, jak to bylo odsud daleko, nebyla jsem si ani jistá kudy přesně vede cesta, ale co. Času dost a sněhu ještě nebylo tolik, abych zůstala viset někde pod lavinou. Spíš ty vypadalo tak na deset až patnáct čísel. Rozhodla jsem se, vypravím se do vesnice a možná se mi povede zjistit, co provedli s tím domkem, kde jsem ještě včera bydlela v pronájmu. Kde pořád ještě bydlím! A po cestě se stavím do pekárny pro snídani. Rychle jsem se převlékla. Potichu jsem otevřela dveře a poslouchala, jestli neuslyším nějaké podezřelé zvuky. Já, nechystala jsem se provést nic špatného, jen některé osoby jsem zkrátka nechtěla potkat. Naštěstí byl všude klid. Možná oba ještě spí. Nebo už jsou pryč. Já mizím. Co nejtišeji jsem seběhla schody. S Dastym to bylo trochu horší, jeho nějaký zvuk nijak netrápil. Nikdo nás ale nezastavil, jakmile se za námi zavřely vchodové dveře, oddechla jsem si. Konečně svoboda! Radostně jsem vykročila vstříc naší ranní procházce s poskakujícím Dastym po boku.

Najít cestu dolů do vesnice bylo trochu dobrodružství. Po něčem, čemu by se pro nedostatek jiných slov dalo říkat příjezdová cesta to trvalo asi něco přes hodinu. Tedy, když vás zdržuje pes, co si musí očmuchat skoro všechno, co se na ní nachází. Pak jsem se zase já chvíli zdržela v pekárně, když už se mé tělo důrazněji dožadovalo něčeho, jako je snídaně. Dva marmeládové šátečky naštěstí zachránily situaci. Jen pak vysvětlit panu uraženému, že tohle opravdu není nic pro něj. Pak jsme zamířili domů. Něco ale nebylo v pořádku. Na cestě stála postarší dodávka. Dva muži chodili k ní a zpět do domu, podle všeho něco stěhovali dovnitř. Tam přece bydlím já! Stála jsem a koukala, neschopná jediného slova. Nechápala jsem, jak je tohle možné. Já měla nájemní smlouvu na rok s tím, že si ji pak můžu libovolně prodloužit. Co mělo tohle znamenat? 

"Vy musíte být paní Ellena." Ohlédla jsem se. Mířila ke mě mladá žena s kočárkem. Podle všeho nebyla o moc starší než já. Na tváři ji hrál radostný úsměv. Odkud mě zná? Já ji viděla prvně v životě. No, i když má paměť na lidské tváře zdaleka nepatřila k nejlepším.

"Slečna." Zamrmlala jsem si spíše pro sebe. 

"Já jsem Rebeka. Rebeka Brentová. Přestěhovali jsem se dnes ráno s manželem a naším synem Petrem. Jen díky vám. Jsem vám tak vděčná, víte, ono je dnes hodně těžké najít si v těhle končinách slušné bydlení. " Zářila jako sluníčko. Dívala jsem se na ni. Byla jsem v pasti. Nemůžu se vrátit domů. Nikdy bych nevyhodila matku s dítětem. Jenže já se ani nehodlám vrátit domů k rodičům. Znamenalo by to přiznat porážku. To nikdy. Zatraceně! Měla jsem chuť někoho zabít. Někoho zcela konkrétního. Někoho, kdo mě proti mé vůli donutil zůstat někde, kam jsem se už nechtěla vrátit. Někoho, díky komu mi bude cesta do práce trvat tak přinejlepším hodinu a půl každý den. Nepočítaje další cestu, kdy se budu vracet pro Dastyho, abych ho vzala sebou na koně nebo na cvičák. Měla jsem chuť pořádně řvát. Do něčeho si praštit a nejlépe obojí.

"Těšilo mě, a teď mě prosím omluvte." Vyrazila jsem s Dastym opačným směrem. Nemohla jsem se věnovat klábosení s novými nájemníky. Ne v téhle náladě. Byla jsem v ráži, opět. Rázovala jsem si to zasněženou ulicí, ztracená ve svých neradostných myšlenkách. Ani jsem nepostřehla, když kolem nás projelo auto. Dokud prudkým smykem nezastavilo, téměř před námi. Nálada mi klesla hluboko pod bod mrazu, když jsem si uvědomila, čí to je auto.

*Anthony