Druhá smečka

* 12 *

Zima. Nadýchané sněhové vločky se pozvolna snášely k zemi. Byla to krása, ale... nebyla jsem schopna ji příliš vnímat. Třásla jsem se chladem. Něco mi zoufale chybělo. Nedokázala jsem to pojmenovat. Něco, co jsem se snažila najít, ale neustále mi to unikalo. Jako když se snažíte chytit vodu, ale ta vám jen proteče mezi prsty. Tak zoufale jsem toužila po troše tepla...

Bylo to jako vysvobození. Ta omamná vůně, to vlídné teplo. Objímalo mě, konejšilo. Netoužila jsem po ničem jiném než se k němu přitisknout, co nejvíc to jen šlo. Být co nejblíže...v bezpečí. 

Probudila jsem se unavená, malátná, podrážděná. Téměř každou noc to bylo stejné. Už jsem vážně začínala uvažovat o tom, že si vezmu něco na spaní. Pokaždé jsem to zavrhla, zatím. Nechtěla jsem si nic začínat s návykovými léčivy, zároveň jsem věděla, že na tohle už jsou bylinky krátké. Dasty na mě házel soucitné pohledy. Věděl, že nejsem ve své kůži. Možná se i trochu nudil. Od toho posledního incidentu jsme se na cvičáku neukázali. Já vím, bylo to zbabělé, ale co jsem měla dělat? Musela jsem se přemlouvat ke každé procházce. Přiznávám, bála jsem se. Bála jsem se, že někde narazíme na něj.

Za posledních čtrnáct dní jsem měla štěstí. Díky tomu jsem se konečně odvážila s Dastym vyrážet na naše obvyklé, dlouhé průzkumné procházky. Měl z toho radost. Já vím, poslední dobou jsem ho trochu zanedbávala. Teď, s odstupem času, se mi to celé jevilo, jako hloupost. Jenže ta malá část ve mě si stále živě pamatovala, jaké to bylo. Ten hluboký pohled, past, ze které nebylo úniku. Má neschopnost s tím cokoli dělat. Snad už je to pryč. Třeba si našel jinou zábavu. Já se začala dostávat do svého normálního režimu Dasty-práce-Dasty-koně-Dasty-domácnost-Dasty. Začala jsem věřit, že se můj život stal opět normálním. Tedy, na mé poměry. 

Dny plynuly dál. Stávaly se stále chladnějšími. Ledový vítr přinesl první sněhové vločky, půda byla zmrzlá a z rána pokrytá jinovatkou. Mnohdy až do pozdního odpoledne. K mému zklamání, zlaté listí ze stromů mizelo každým dnem, až zbyly jen smutně holé větve. Tohle nemám ráda. Je mi z toho každý rok tak zvláštně smutno. Dastymu to nevadilo. S poklesem teplot jakoby ještě o něco více ožíval. Tohle mu svědčilo. Já se dostávala do fáze, kdy jsem se ke každým procházkám musela začít přemlouvat. On si hověl. Ne, že bych byla zrovna milovnicí tropických teplot, nebylo to ani tím, že bych zimu neměla ráda. Já jen, měla jsem s ní pořád ty samé potíže. Snadno jsem promrzla. Nedokázala jsem se pořádně zahřát, musela jsem být pořád v pohybu a to bylo vysilující. Pro někoho jako jsem já, kdo má přirozeně chladné ruce i nohy, jsou zimní mrazy utrpením. Mrazem prokřehlé prsty opravdu nejsou nic příjemného, každý den. Úplně jedno jaké máte rukavice. To byla doba, kdy jsem Dastymu upřímně záviděla jeho huňatý kožich. A pak tu byly takové ty příjemnosti, které jsem právě v těchto chvílích oceňovala nejvíce. Hořící krb sálající teplem, horký čaj ve svých dlaních, měkkou deku z ovčí vlny...moje zimní poklady. Ano, dopřávala jsem si je, a to byl teprve listopad. Okolní vrcholy hor už spočívaly pod bílou peřinou. Nejspíše to nebude dlouho trvat a zasype nás to sněhem i tady.