Cursed swan (CZ)

Prolog

"Ale pane, to nemůžeme vyhrát! I s celým vojskem a dobrovolníky. Bez podpory jsme ztracení." Pronesl generál a na druhé straně mladý šlechtic praštil pěstí do stolu. Tmavé vlasy měl mašlí svázané dozadu a po tváři mu tančil zuřivý výraz. "Vypadněte!" zakřičel.

Muž, který až doposud stál u dveří, zasalutoval a odešel i když si pořád myslel svoje. Byl to právě jeho pán, který svou zem zatáhl do toho strašlivého, bezvýchodného konfliktu. A to všechno jen protože se popral s kralevicem sousedního království.

Dorian, pán zdejší země si zoufale sedl do křesla za svým stolem. Byla to pravda. Neměli pražádnou šanci na výhru, ani kdyby při nich stáli všichni svatí. Situace se jevila bezvýchodná.

V tu chvíli ho něco napadlo. Přece jen tu byla jedna možnost, ale nelíbila se mu. Na sever od něj, daleko za poslední vesnicí, žil Rothbard. Spíše by se dal nazvat černokněžníkem než čarodějem a nebylo radno se s ním zaplést. Nikdy jste totiž z obchodu s ním nevyšli jako vítěz a leckdy bylo řešení vašeho problému mnohem jednodušší, než trable vzniklé tím, že jste si toho muže pustili k tělu. Říkalo se o něm, že nemá srdce, a že je naprosto bezcitný. Neexistuje možnost, že by se nad vámi smiloval, nebo vám snad poskytl pomoc. Ale zoufalé časy vyžadují zoufalé činy.

Dorian vstal a napsal jméno toho muže na pergamen. Ten pak hodil do ohně v krbu a na chvíli si přál, aby to neudělal. Jenže už se stalo. Jenomže když voláte o pomoc čaroděje, není to, že by přišel hned. Musíte čekat. Nezapomeňte. Vy potřebujete jeho, ne on vás. A tak se nedělo nic. Hodiny a hodiny seděl šlechtic v křesle, koukal do ohně a pil. Až když začalo svítat, v tom šeru mezi dnem a nocí, najednou muže z polospánku vzbudila rána.

Uprostřed místnosti stál muž, celý v černém. Košile se zdobnými rukávy, dlouhé kalhoty, kožené vysoké boty a rukavice. Z ramen až na zem splýval plášť stejné barvy. Ovšem to, co budilo strach a doplňovalo celkový dojem někoho, s kým si není radno zahrávat, byl jeho obličej. Nedalo by se říct, že by byl škaredý, ba právě naopak. Špinavě blond vlasy mu splývaly až po ramena a lemovaly jeho tvář, jíž vévodily pronikavě modré oči. Výraz, pokud vůbec nějaký měl, by krutý, přísný.

Když se Dorian postavil, zjistil, že je černokněžník skoro o hlavu větší než on. Už ten samotný fakt ho vyděsil, ale věděl, že jeho pomoc potřebuje.

"Volal jsi mě." pronesl Rothbard hlasem, ze kterého by vám přeběhl mráz po zádech. Nebyl ani hrubý, ani nepříjemný. Nebyl nijaký. Nebyl v něm absolutně žádný zájem ani cit.

"A...Ano... Já bych totiž potřeboval..."

"Vím co po mně chceš. Otázka zní, co mi za to nabídneš." přerušil šlechtice ten muž v černém a přitom ho propaloval pohledem. Ta otázka Doriana nijak nepřekvapila, věděl, že přijde. A taky věděl, že nemá na výběr a proto pronesl tu klasickou větu, tu, kterou musel Rothbard slyšet už tolikrát.

"Cokoli budete chtít." Dorian se vážně snažil vypadat a působit sebevědomě, ale moc mu to nešlo. Černokněžník se samolibě ušklíbl, protože tohle bylo to, co čekal. Chvíli mučil svého společníka naprostým tichem a předstíral, že přemýšlí  jak odpovědět.

"Chtěl bych tvou dceru."

"Cože?!" vykřikl šlechtic a snažil se skrýt zoufalý výraz, který se mu objevil na tváři. "Ale... Ale já nemám dceru. Nemám dokonce ani žádnou ženu."

"Ale budeš mít. A ta ti povije dvě dcery a jednoho syna. A až se tak stane a já poznám správný čas, přijdu si pro jednu z nich." oznámil Rothbard bez mrknutí a pak natáhl pravou paži směrem k Dorianovi. "Přijímáš?"

Šlechtic nevěděl co má dělat. Když odmítne,  jeho země a on sám, to všechno shoří. A když přijme přijde o jednu ze svých dcer. Ano, zatím přece žádné nemá, ale když to říká on... Ale tak přece nemusí mít dceru. A i kdyby přijal, pořád by to mohl nakonec nějak obejít. Udělat novou dohodu, nabídnout výměnou něco jiného...

"Přijímám." vydechl a stiskl pravici muže, který ho sice zachrání, ale zadarmo to nebude.

"Všechno potřebné zajistím, nemusíš se bát. K válce nedojde. Ani teď, ani jindy. Ale pamatuj na svůj slib, Doriane."