Cursed swan (CZ)

17.

Rothbard byl vždy a za všech okolností klidný a vyrovnaný, což ovšem nijak nebránilo tomu, aby znervozněl s nepřítelem za branami. Snažil se Augustýna vyděsit, ale žádné jeho kouzlo to nezvládlo. Vypadalo to, že se budou muset utkat tváří v tvář, a protože černokněžníkovo sebevědomí neznalo mezí, měl v plánu to udělat velkolepě.

Řekněme si to takhle. Vždy bylo jasné, že to bude právě teatrálnost, na co jednou čaroděj dojede, jen nebylo jisté kdy. A tak, když se tři dny po jejich rozhovoru v salonku rozhodl, že konečně Claudettina snoubence konfrontuje, neváhal ani vteřinu a zavolal si ji. Když dorazila, hned na ni začal mluvit.

"Půjdeš se mnou." ušklíbl se a přehodil si plášť přes ramena. Dívka jen mlčela a pozorovala, jak si nasazuje kožené rukavice. Z jakéhosi důvodu jí to přišlo zajímavé a hypnotizující. Pak k ní přistoupil a skoro ochranitelsky jí položil ruku kolem ramen. "Dnes budeš svědkem jednoho z mých velkolepých vítězství." S těmi slovy se přemístili a než se stihla nadechnout, stála Claudette na trávě na břehu jezera. Vítr jí zvedal vlasy a ona se poprvé za hodně dlouhou dobu cítila skutečně živá. Udělala krok od Rothbarda, kterèmu se nelíbila možnost, že by utekla a utvořil kolem ní zeď z čisté energie. Průsvitná klec asi metr na metr ze které nebylo úniku.

Naproti nim stál Augustýn, v ruce třímal meč a propaloval čaroděje nebezpečným pohledem. "Rothbarde." pronesl hlubokým hlasem a pak věnoval svou pozornost i dívce. Kupodivu se na ni ani nepousmál a pokračoval v rozhovoru. "Máš něco co je moje."

Černokněžník zvedl obočí. "Podle smlouvy uzavřené s jejím otcem ještě před jejím narozením na ni mám právo já. Neprovokuj mě, Augustýne."

"Podle té dohody máš právo na jednu z jeho dcer, zatímco já si mám vzít tuto. Chci ji a to co chci taky dostanu." S těmito slovy se rozběhl proti čaroději, který jen máchl rukou a odhodil ho o několik metrů dál. Tvrdě dopadl na zem a hekl, zatímco Rothbard udělal pár klidných kroků k němu. "Nikdy ti ji nepřenechám. Než abych ji dal někomu jako ty, to i smrt je lepší."

Claudette se zarazila uprostřed pohybu a podívala se směrem k muži v černé. I když se to tak na první pohled nezdálo, bylo to, co právě vypustil z úst tak krásné a bezelstné, jak jen bylo možno. Tiše se na něj koukala a přitom přemýšlela nad tím, jak je možné, že ji ta věta tak zahřála u srdce. Augustýn se zvedl na loktech, a chtěl něco říct, ale čaroděj ho pouhým lusknutím prstem přišpendlil zpátky.

"Jsi ubožák a je jedno, kolik lidí už jsi zabil. Teď ukončím i tvůj život, tak jak se zhasíná svíčka. Pouhým pohybem ruky." po těchto snad až příliš dramatických slovech sevřel ruku v pěst a chtěl mu zastavit srdce, ovšem Claudette vykřikla. Ani ne tak proto, aby zachránila Augustýna, ale spíš aby neměl Rothbard na rukou jeho krev. Ano, věděla, že už nejspíš zabil tolik bytostí, že to nepůjde ani spočítat, ale nechtěla toho být svědkem. Z jakéhosi důvodu se jí příčilo přiznat si, že by ten muž mohl být vrahem.

"Ne! Prosím, nedělej to!" V tak vypjaté situaci dokonce zapomněla na vykání, kterým si od černokněžníka držela odstup. Ten se zarazil uprostřed myšlenky, kterou ho chtěl usmrtit a napřímil se.

Dovolte mi nyní drobnou vsuvku, abych vysvětlila pohnutky onoho muže, protože později k tomu již nebude možnost. V tu chvíli totiž Rothbard přestal, ne protože si uvědomil, jak špatné to je, ale protože nechtěl zklamat Claudette. Jestliže si to ona nepřála, pak si to nepřál ani on. A zrovna tohle bylo to, co jej tak rozčílilo. Nechtěl se na ni takhle zafixovat. Nechtěl cítit emoce a ona způsobovala pravý opak.

"Víš ty co?" otočil se na dívku a máchl rukou, takže odstranil bariéru kolem ní. "Odejdi. Odejdi a už mi nikdy nechoď na oči." říkal to klidně a se znatelnou nenávistí. "Cože?" vykulila oči ona a váhavě vykročila vpřed.

"Jdi s ním, jdi. Jsi volná." S těmi slovy jí věnoval poslední pohled, který jako jediný v historii jeho pohledů byl laskavý, snad až smutný a zmizel.