Cursed swan (CZ)

35.

Claudette se probudila, posadila se a zamračila. Opět a zas byla v Rothbardově ložnici, ale nevzpomínala si... Tedy, ano, vždyť jí nahlížel do mysli, ale co se stalo? Bolela ji hlava, a tak se postavila a došla ke dveřím. "Rothbarde?" zašeptala, kdyż vykoukla na chodbu. Tak jí bušilo ve spáncích, že nebyla schopná snést hlasitější zvuk. "Rothbarde, kde jsi?" zeptala se opatrně a přidržujíce se stěny se vydala k jeho pracovně. Nebyl tam.

Nadechla se a vydechla, sebrala všechnu sílu, která jí zbývala a zaposlouchala se do zvuků zámku. Pravidelné bouchání vln do oken, ale pak to postřehla. Hlas, mužský hlas, přicházející odněkud zvrchu. Ano, to byl určitě on. Ale kde mohl být, když byla v podkroví? Ledaže by...

Ledaže by byl ve věži. To by dávalo smysl. Nahoru vedly ty točité schody, po kterých tak nerada chodila. Vzchopila se a došla až k nim. Nahoru už to tak lehké nebylo, ale podařilo se jí to. Na konci byly velké kovové dveře, které ovšem nebyly dovřené. Claudette opatrně nakoukla dovnitř a uviděla černokněžníka kterak stojí uprostřed místnosti a kouká do zrcadla. Nebylo to ale zrcadlo v pravém slova smyslu, protože z něj koukala jiná osoba. Dívka ji pořádně neviděla, ale ihned co ji uslyšela promluvit, došlo jí, kdo to je.

"Bratře, to je nemožné. Nejde, aby to byla neregistrovaná čarodějka. Všimli bychom si jí." Byla to Rothbardova sestra, na jejíž jméno si naše hrdinka v tom zaujetí nevzpomněla. Muž si založil ruce v bok. "Ale je to tak, viděl jsem to, byl jsem v její hlavě! A nechovej se ke mně jako k malému dítěti, Othilie."

Othilie, to bylo to jméno. Claudette napadlo, že jejich rodiče měli rádi th ve jménech. Předklonila se a poslouchala dál. "I kdyby byla čarodějka, nenechám tě, abys ji učil." pravila rázně žena v zrcadle, jenže to se kouzelníkovi nelíbilo. "Kdo jiný než já? Vrátila mi srdce, víš?"

To jeho sestru trochu zarazilo. "Do hrudi?" optala se opatrněji a dívka za dveřmi ani nedutala. "Ne, do nohy. Samozřejmě že do hrudi. Mám ji rád, chápeš? Nejspíš ji miluji, ale to není téma na dnešek. Nemůžeš ji odvést, zničilo by mě to." Claudette se v tu chvíli zastavilo srdce, zalapala po dechu a udělala krok dozadu. Podlaha pod ní zavrzala, pár vteřin měla dokonce pocit že spadne dolů, tak se chytila zábradlí. Rothbard si hned všiml, že tam někdo je a vyrazil za ní.

Stál tam a koukal na ni, mlčel. "Co se to tam děje?" ozvalo se ze zrcadla a muž ho lusknutím vypnul.

"Claudette." vydechl a neustále ji propaloval pohledem. "Ano, Rothbarde?" odpověděla podobným způsobem a udělala k němu krok. "Myslíš... Myslíš to vážně?" zeptala se skoro se slzami v očích. "Ano, myslím, tedy... Jsi čarodějka, jen nevím..."

"To jsem nemyslela." přerušila ho a nahlas polkla. "Tak co si myslela?" zatvářil se zmateně černokněžník a zamrkal. "To co si říkal jako poslední." zašeptala a chytila ho za ruku.

On se na ni podíval a přikývl. "Myslel. Ale nevím, jestli je to pravda. Emoce nejsou má silná stránka."

"To ničí. Prosím, prosím, jestli to cítíš tady," ruku mu položila na hruď "tak je to pravda. Nepřemýšlej." usmála se a teď stála tak blízko, že se jejich nosy skoro dotýkaly.

"Miluji tě." zašeptala Claudette, naklonila se a letmo ho políbila. "Šla bych za tebou do horoucích pekel, kdybys chtěl."

Rothbard pevně zavřel oči a pak se usmál. "Já... Sdílím tvé city." Hned jak to dořekl se k ní sklonil, a svou větu také spečetil polibkem.