Cursed swan (CZ)

12.

Claudette ještě chvíli stála v předklonu a cítila jak bolest pomalu odeznívá. Napřímila se a s výrazem někde mezi naprostým zhnusením a strachem. Jestli ho až do teď neměla ráda, tak nyní už ho skutečně nenáviděla. V jejích očích to byla již jen zrůda, ztělesnění zla, cokoli jen ne lidská bytost. Stál tam a koukal na ni a to s potěšením.

"Tak já vám taky něco řeknu." pronesla dívka a přistoupila k Rothbardovi. Byl sice o hlavu a půl vyšší než ona, ale to jí teď nedělalo pražádnou starost. "Možná, že jste čaroděj, možná, že dokážete ohýbat prostor a čas a nevím co všechno, ale jedno, jedno vám řeknu. Jste slaboch."

"Slaboch?" přivřel on oči a narovnal se, snad aby ještě zvětšil svou výšku. "Ano. Slaboch." zopakovala Claudette a zhluboka se nadechla. "Nedokážete se ubránit vlastním emocím a proto jste se od nich distancoval. Místo toho, abyste se zodpovídal ze svých hříchu, jste je sám před sebou ukryl a tudíž nejste nic jiného než prachsprostý zbabělec a ubožák." Všechna ta slova z ní vylétla náhle a nejspíš si ani nebyla vědoma potencionálních následků svého chování. Stála tam, s rukama v bok a vychutnávala si své jepičí vítězství. 

"Vážně jsi mě právě urazila?" chytil ji Rothbard za bradu a majetnicky se na ni ušklíbl. "No to se podívejme. Potrefená husa. A ještě pořád jí nedošlo, že mě nemá provokovat." Trhl rukou a ustoupil od ní. "Nazývali mě už různě. Stvůrou, zrůdou, netvorem... Ale ubožákem ne. Jsi první. Jistým způsobem tě obdivuji, protože tvá odvaha nezná mezí, ale trest tě nemine." Přešel sem a tam a nakrčil nos.

"Mohl bych tě prostě zabít, ale to by byla škoda. Tolik legrace. Mohl bych tě navždy změnit v labuť a pak tě třeba omylem sníst k večeři. A nebo..." V tu chvíli máchl rukou a oni, jakoby se přenesli. Claudette tu místnost poznala ihned. Byla to pracovna jejího otce. Ten seděl v křesle přímo před ní, jakoby ji neviděl.

"Ani se nenamáhej. Nevidí tě, neslyší tě, dokonce se ho ani nemůžeš dotknout. Pointa celé této akce je v tom, že když se tvoje rodina jednou dostane do mého hledáčku, už nikdy neunikne. Můžu je zabít. Můžu cokoli. Jednej rozumně." Dívka ho poslouchala jen okrajově, protože jí do očí vhrkly slzy a to při pohledu na jejího otce. Vypadal, že se co chvíli zhroutí, strašlivě zestárl a skoro by se dalo říct, že umírá.

"Tati..." vydechla a složila obličej do dlaní. "Prosím. Já chci pryč. Prosím." zašeptala a kupodivu to Rothbard neprodlužoval a vyhověl jejímu přání.

"Můžu všechno, pochopila si to?" zamračil se a dívka mlčky přikývla.

"A teď mi řekni, co ještě jsi s tím srdcem udělala." dodal bez změny tónu a Claudette zvedla pohled. "Jak udělala? Jen jsem se koukala a pak..." odmlčela se.

"A pak?" dorážel černokněžník, zatímco ona jen koukala do země. "No tak, ženská. Co se stalo?!"

"Pak to srdce uhodilo. Sevřelo se. Nevím co to způsobilo. Nechte mě jít." Celá se klepala a srdce jí bušilo o sto šest. Muž se zarazil uprostřed pohybu. Pak jen luskl prsty a naznačil aby odešla, no a dívka hned poslechla. Hned v druhé místnosti propukla v pláč a odběhla, to ale Rothbarda nijak nezajímalo. Všechna jeho pozornost nyní směřovala k jiné věci.

Jeho srdce uhodilo.

A to určitě nebylo dobré.