Cursed swan (CZ)

10.

Další dny a snad i týdny by se daly popsat jako jednotvárné. Claudette doopravdy neopustila místnost, i když se o to několikrát pokusila. Jediná výhoda její izolace byla, že nemusela vídat Rothbarda, který se jí, zcela logicky, vyhýbal. Nijak jí jeho společnost nechyběla, ale pořád bylo lepší mluvit alespoň s ním, než s nikým. Ta samota, to ticho, to všechno ji ubíjelo a dohánělo k šílenství.

Až k večeru devatenáctého dne, který byl jako vždycky vymezen snídaní, obědem a večeří, se dveře otevřely. V nich stál on, pro tentokrát měl na sobě bílou košili s černou vestou, jinak to byl pořád stejný bezcitný tvor. Propaloval ji pohledem, ze kterého se dala vycítit nenávist a zlo. "Jak se máš?" zeptal se sarkasticky a vešel dovnitř.

"Jde to." odpověděla, snad protože nechtěla přijít o jedinou společnost za tři týdny. Taky ji překvapilo, že na sobě neměl jen a pouze černou, ale to nebyl nijaký pokrok. Pořád ho nenáviděla. Vlastně ho nenáviděla čím dál tím víc.

"Už sis rozmyslela svoje zoufalé pokusy o vzpouru, převrat nebo útěk?" založil si ruce na hrudi a pozoroval ji. Claudette měla sto chutí mu do obličeje zakřičet, že ne, a že nikdy, al radši se přemohla. Nestálo jí to za to. Mnohem radši by se probírala knihami v té strašné knihovně, než aby zůstala další hodinu o samotě. Protože jediné co tady mohla, bylo užírat se vlastním žalem a na to už doopravdy neměla sílu.

"Už to neudělám." sklopila pohled a nehty si zaryla do dlaní. Vážně to nebyl dobrý nápad, pokoušet se o něco podobného. Tak nějak se smířila s tím, že už se odsud nedostane. Došlo jí, že to do čeho narazila byla součást její kletby, fakt, že nemohla opustit jezero ani ve své ptačí podobě. Došlo jí, že každou možnost má Rothbard pojištěnou. A taky jí došlo, že ji z nějakého důvodu nechce zabít. Z jakého, to jí ovšem zůstalo záhadou.

"Dobře." trhl černokněžník hlavou a naznačil, že má jít s ním. Dívka však pořád stála na místě. "Kam půjdeme?" zeptala se ostražitě a koukala na něj. Bála se ho. On zhnuseně nakrčil obočí a vrhl na ni jeden ze svých naprosto nic neříkajících pohledů. "Proč se ptáš?"

"Chci to vědět." pípla. "Ty se bojíš? Ty se mě bojíš!?" Ve tváři se mu zračilo naprosté nadšení. "Tak rychle. Myslel jsem si to."

To se Claudette nelíbilo. Nechtěla být v jeho očích slabá. "Nebojím se vás. Jen to chci vědět." řekla tím nejvíce sebevědomým hlasem, který dokázala vypustit z úst. Rothbard přivřel oči a rty stáhl k sobě. "Do knihovny. Měla bys s tím pohnout."

"A to je všechno?" tázala se dál a on protočil panenky. "Přesně tak. Neměla bys tu být tak dlouho..." zarazil se Ne, tohle doopravdy nechtěl říct. Pevně sevřel čelisti. Pozoroval dívku a bylo těžké určit, co se mu honí hlavou. Stál tam takhle minutu, dvě, tři a začínalo to být děsivé. 

"Jste... Jste v pořádku?" zeptala se dívka a muž na ni zakřičel. "Ticho!"Pevně sevřel ruce v pěst, na spánku mu vystoupila žíla, což je poněkud paradoxní, uvědomíme-li si, že fyzicky nemá srdce. Vřela v něm krev, což bylo podobně komické přirovnání, tedy když přejdeme fakt, že to vypadalo, že ji co nejdříve zabije.

"Do knihovny." sykl a práskl za sebou dveřmi.