Cursed swan (CZ)

14.

Claudette spala. Tiše a pravidelně oddechovala a dokonce se zdálo, že se jí něco zdá. Byl by to krásný výjev, nebýt muže stojícího nad její postelí. Snad kvůli dramatičnosti okamžiku si nechal svůj cestovní plášť a vlasy padající mu do obličeje to celé jen umocňovaly. V tom chabém světle, které přicházelo skrz okno se mu leskly oči a jeho němý zadumaný výraz svědčil o rozpolcenosti toho muže. Rothbard ji nenáviděl. Byla to jediná emoce, které byl schopen, jediný cit, který ho provázel jeho staletým poustevnickým životem a přesto... Přesto všechno byla tahle nenávist jiná než ty ostatní. Taková osobnější.

Stál tam a pozoroval ji. Už několikrát ho napadlo, že by ji mohl probudit, nebo něco podobného, ale přišlo mu to přespříliš teatrální. Její hruď se pravidelně zvedala a opět klesala, až černokněžníkovi vyvstalo na mysli, jak jednoduše by mohl ten dech zastavit. Nemusel by ani pohnout rukou. Většinu kouzel totiž zvládal bez jakékoli fyzické námahy a když už se při tom hýbal, dělal to pouze z vrozené teatrálnosti. Pravdou totiž je, že Rothbard byl jedním z nejmosnějšík čarodějů, které kdy nosil tento svět. A určitě i nejzajímavějším, vezmeme-li v potaz fakt, že svou podobu zakonzervoval v tak mladém věku. To už nemluvíme o jeho obličeji, který dozajista nesplňoval podmínky pro černokněžníka. Jeho rysy totiž nebyly vyloženě jemné, ale jistě to nebyla ostře řezaná tvář.

A ty vlasy. Celkově působil spíš jako romantický princ, než jako černokněžník. To mu ovšem nebránilo v tom, aby právě jeho největším dilematem nebylo, jestli ji má udusit, uškrtit, nebo jí prostě jen zastavit srdce. Bylo by to tak jednoduché a určitě by to nebylo poprvé. Jenomže tu bylo cosi, co mu nedovolilo to udělat.

V tu chvíli se Claudette probudila. Těžko určit proč, každopádně si Rothbarda všimla skoro okamžitě. Posadila se, odtáhla se od něj a přitom ho propalovala pohledem. On se na ni jen koukal, pokračoval ve svých úvahách nehledě na to, že objekt jeho zájmu byl vzhůru. Mlčky tam takhle stál několik minut, až nakonec stejně tiše odešel. Beze slov ji tam nechal, k smrti vyděšenou a hlavně samotnou.

****

Když druhý den ráno dívka snídala, přišel za ní zas. Vlasy měl svázané dozadu a opět a zas byl oděný jen v černé. Claudette se zarazila v půlce pohybu a zvedla k němj pohled. Rothbard tam opět jen mlčky stál a pozoroval ji, jako by se to stalo jeho koníčkem. A upřímně, ano, bavilo ho to. Moc rád ji děsil.

Dívka se sebezapřením polkla otázku a pokračovala ve svém zarytém mlčení. Těžko určit, jak dlouho to trvalo, ale po chvíli se muž ušklíbl. "Jak ses vyspala?" Ironie v jeho hlase byla tak zjevná, že se věta ani nedala brát vážně. Claudette mlčela.

"Takže ty pořád nemluvíš?"

Zase ticho. To ho donutilo dojít až k ní a s dramatičností jemu vlastní, jí položil dlaň na rameno. Dívkou v tu chvíli projela vlna zoufalství, strachu a beznaděje a to takovým způsobem, že jí dokonce vytryskly slzy. Zalapala po dechu, chytila ho za zápěstí a pokusila se ho odtrhnout. Marně.

Rothbard se zasmál a sám po chvíli stisk povolil. Počkal si, až se na něj podívá a pak tiše, klidně, vyslovil jediné slovo.

"Opatrně."