Cursed swan (CZ)

26.

"Rothbarde!" křikla dívka a doběhla ho. Oslovený se otočil a podíval se na ni. "Hmm?"
"Rothbarde, co teď budeme dělat?" zalapala po dechu a pokusila se o úsměv. "S nepřítelem za branami?"

"Nic." pokrčil rameny. "Neohrožují nás. Můžou tam zůstat celé roky a nemusím se jim postavit. A až budu chtít, zabiju je." To se ovšem Claudette nelíbilo a založila si ruce v bok. "To snad nebude nutné, ne?"

"Budu si dělat, co budu chtít." odbyl ji, ale vnitřně se rozhodl, že je všechny nechá žít. Ne z laskavosti, ale protože ji nechtěl zklamat. Pak se na ni podíval, pokusil se usmát a poprvé za hodně dlouhou dobu to nebyl jen sarkastický úšklebek, ale skutečný úsměv. Ano, působil poněkud strojeně a spíš děsivě než mile, ale snaha byla. Dívce poskočilo srdce nadšením a pocítila obrovskou touhu mu to všechno říct. To co cítila, to co chtěla, všechno mu to chtěla sdělit a utopit se v těch jeho modrých očích. Obejmout ho a zůstat v jeho náručí tak dlouho jak bude chtít, ale moc dobře věděla, že to nepůjde.

"Díky." přikývla jen a držela si dostatečný odstup. "Díky, že jste mě přijal. Bylo to od vás moc laskavé."

"Laskavé?" zvedl on obočí. "Nebylo to laskavé, byla to má morální povinnost. Když někdo přijde žádat o pomoc, nemůžu odmítnout. Natož když se mi ten někdo topí na zahradě." To znělo skoro jako laškování, kdyby si Claudette nebyla jistá tím, že Rothbard takové věci nepraktikuje. "Aha." přikývla a mlčky na něj koukala. On taky a tak po chvíli prolomil ticho a vzal ji kolem ramen. "Teď ti něco ukážu."

Mávl volnou rukou a objevili se na břehu, hned vedle Augustýnova tábora. Ten seděl na břehu a bavil se tím, že házel kamínky do energetické bariéry kolem jezera. Byla tam s ním desítka mužů, všichni vypadali znuděně a nechápali, co tu vlastně dělají. "Řekni mi, má drahá, co bys jim provedla?"

Slova 'Má drahá' ťala do živého. Nebyla v nich ironie, ani její náznak. "Já... Já... Vrány." Řekla a dokonce se i pousmála při té představě. Co se to s ní dělo?! Nikdy nechtěla, aby lidé trpěli. Černokněžník se na ni skoro pyšně podíval a luskl prsty. "Tak sleduj."

Hejno ptáků, které až doteď kroužilo nad jezerem a které nejspíš vnuklo dívce ten zvrácený nápad, se najednou obrátilo a zamířilo na pevninu. Skoro sebevražedně se tito ptáci vrhli na muže v táboře a začali na ně útočit. Byla to skutečně velkolepá podívaná. Ptáci nešli po očích, neměli v plánu ty lidi zabít, spíš jen zmrzačit a nějakou dobu to dokonce ani Claudette nevadilo. Pak, zničeho nic, ve chvíli kdy jeden z vojáků spadl na zem se jí v hlavě něco přeplo a jí se to začalo hnusit.

"Dost! To stačí!" křikla a otočila se. Zcela automaticky zabořila hlavu do jeho ramene, objala ho a i když už to nehrálo roli, tak pevně zavřela oči. To zase vyvedlo z míry Rothbarda, který ihned odvolal kouzlo ovládající ptáky a dokonce se vrátili zpět na chodbu, odkud se předtím přemístili. "Už to skončilo, klid." řekl s tónem, který u něj ještě nikdy neslyšela. Byl takový laskavý, starostlivý. Ona se neodtáhla, jen zvedla hlavu a podívala se na něj.

A pak, naprosto intuitivně a nečekaně se Rothbard naklonil a políbil ji.