Cursed swan (CZ)

6.

Claudette pomalu otevřela dřevěné zdobené dveře a vstoupila do místnosti. Nebyla moc velká, ale ani malá. Po obvodu stály knihovny, police, skříně a truhly, jen v rohu po její pravici byl krb. Na zemi ležel perský koberec a přímo naproti vchodu se kousek od okna nacházel velký mahagonový psací stůl. Za ním stálo kožené čalouněné křeslo, na kterém bylo poznat, že je často užívané. Vlastně celá pracovna jako jediné místo na zámku budila dojem, že zde přebývá lidská bytost.

Na zemi stálo několik hromádek knih, z čehož některé byly narychlo rozebrané a zase uskládané zpátky. Claudette za sebou přivřela dveře a udělala několik kroků ke stolu. Na tom leželo několik papírů, velká kniha, kalamář a pero, což ovšem nebylo to, co dívku zaujalo. Na desce totiž, tak daleko od kraje, aby se nerozbila, stála sklenice. Byla umístěná na strategické místo, aby na ni její majitel ze svého křesla viděl. Byla totiž naplněna průhlednou tekutinou a v ní se vznášelo srdce. Lidské srdce.

Dalo se na něm rozeznat úplně všechno. Dívka si matně vzpomínala, že jí kdysi její učitel vysvětloval jak takové srdce funguje. Vystupovaly z něj tepny a žíly na kterých bylo poznat jak precizně až chirurgicky bylo to srdce vyjmuto z těla jeho majitele. Nahoře byla sklenice zajištěna složitým mechanismem, který ji fascinoval snad stejně jako orgán uvnitř. Trochu se předklonila a zblízka se na celý výjev podívala. Doopravdy to bylo srdce, ne nějaká maketa nebo iluze, a dokonce by dala ruku do ohně za to, že je lidské. Neleželo na dně, vznášelo se uprostřed, jako nějaké zvrácené umělecké dílo. Bylo to impozantní.

Claudette se zarazila. Co za člověka si něco takového vystaví tak, aby to bylo na očích. Rothbard, samozřejmě, ale jaký to mělo smysl? Nebyl to zrovna muž, který by si potrpěl na nějaké exponáty a ano, toto by na něj sedělo stylem a provedením, ale na to, aby si na stůl položil srdce jako ozdobu byl až moc praktický. Muselo to mít nějaký význam. Nějaký účel.

Rozhodla se, že to blíže prozkoumá a vzala sklenici do dlaní. Ve chvíli, kdy se dotkla skla se však stalo něco, co ji naprosto vyvedlo z rovnováhy. Srdce se sevřelo a zase povolilo. Dívka vykřikla, ale hned si uvědomila, jak velkou chybu udělala. Když ji tu teď nachytá, nebude mít žádnou omluvu, ba dokonce ani výmluvu. V zápětí uslyšela na chodbě rázné kroky, které mohly patřit jen jedné osobě. Brz rozmyslu se vrhla pod stůl, přitiskla se k přední desce a ani nedutala.

Po zvuku poznala, že Rothbard vstoupil do místnosti. Na hrubém koberci už nebyly jeho kroky tak rozeznatelné, ale i tak věděla, že stojí kousek od ní a pečlivě si prohlíží desku svého stolu. Slyšela jak posunul tu sklenici blíž k sobě a pak ji zvedl. Nejspíš si ji nějakou dobu prohlížel a pak ji zase vrátil.

"Co se to s tebou stalo?" zeptal se a Claudette došlo, že nejspíš, jakkoli šíleně to mohlo znít, že si povídá s tím srdcem. Konec konců, byl to čaroděj. Mohlo to být třeba srdce jeho matky, nebo ženy kterou kdysi miloval. I když... Byl to Rothbard. To asi ne. Muž pokračoval. "Nezajímá mě to. Zbavil jsem se tě, protože je únavné tě poslouchat." S těmi slovy obešel stůl a dívce na chvíli přestalo bít srdce. Teď ji určitě najde.

Tak se ale nestalo. Posadil se do křesla a rozložil si nohy, takže jeho levé chodidlo zůstalo asi čtyři centimetry od Claudette, která strachem skoro ani nedýchala. Černokněžník začal cosi psát, ale po chvíli naštvaně bouchl pěstí do stolu a stoupl si. "Řekl jsem, ticho! A nebudeme se hádat."

Vážně si povídá s tím srdcem? A hlavně, čí je to srdce?