Cursed swan (CZ)

36.

"Takže já jsem čarodějka?" zeptala se Claudette opatrně a položila svou hlavu na jeho rameno. Pořád stáli přede dveřmi do věže, stáli a objímali se. "Ano, jsi. A moje sestra..."

"Tvoje sestra chce, abych se stala členkou nějaké jejich skupiny?" přerušila ho další otázkou dívka a zvedla hlavu. Rothbard přikývl. "Nedovolím jí to. Ty patříš sem. Patříš ke mně." Ona se ale ušklíbla "A co kdybych chtěla odejít?"

Při těch slovech černokněžník ztuhl a kousek od ní odstoupil. "Ale to nechceš, že?" ujišťoval se s kameným výrazem za kterým nejspíše skrýval strach. Claudette se zasmála a políbila ho na tvář. "Ne, neboj. Nikam nepůjdu."

V tu chvíli se z vedlejší místnosti ozval ten hlas, tedy jeho sestra. "Co si jako myslíš, že děláš? Jsem tvoje sestra, Barthe, tak mě laskavě nevypínej." Dívka v náručí osloveného se pousmála při tom oslovení a napadlo ji, že je nejspíš jediná, která mu tak neříká. Hned ho ale pustila a schovala se za jeho rameno. Dveře se otevřely a v nich stála žena, celkem podobná Rothbardovi. Podobně blond vlasy měla sepnuté v ohonu, jejímu obličeji vévodily stejně výrazné modré oči. Byla asi tak vysoká jako naše hrdinka a snad jen o pár let starší, tedy, abych byla přesnější, vypadala tak.

"Kolikrát jsem ti říkala, že mě nemáš ignorovat?" sykla a přivřela oči způsobem tak podobným jejímu bratrovi. "Mám tady jiné, zajímavější lidi, víš?" odsekl a chytil Claudette za ruku, ona ovšem pořád pozorovala jeho příbuznou z bezpečí za jeho zády.

"Tak mi ji ukaž." kývla Othilie trošku vlídněji a dívka se vší odvahou, která jí zbyla vystoupila vpřed. Trochu si urovnala tu tmavě modrou sukni a zvedla bradu. Pak se usmála a natáhla pravici směrem k ní. "Těší mě."

"Nápodobně." přijala její pozdrav žena a prohlédla si ji od hlavy k patě. "Máš vkus, bratře, to se musí uznat. A teď mi pověz, dítě, jsi zde dobrovolně?" Oslovení 'Dítě' Claudette nečekala a trošku ji urazilo, ale co s tím nadělá, že?

"Naprosto. A pokud vás můžu požádat, už mi tak neříkejte. Už nejsem malá." snažila se působit sebevědomě, ale očividně jí to moc nešlo. Othilie se začala smát a pak se obrátila znova na Rothbarda. "Je rozkošná. Chápu tě."

"Hej! Já nejsem..." otočila se zpět ke svému příteli, hledaje u něj podporu, ale on jen přikývl. "Neodvedeš ji ode mě. Nedovolím ti to."

"Nedokážeš to, kdybych tedy chtěla. Ta dívka patří jinam, rada by dala cokoli, aby se stala členkou. Všechna sesterstva, to všechno co ji čeká. A ona bude zavřená tady pod vodou?" zvedla obočí Othilie a bratr po ní hned vyjel. "Nikde není řečeno ani dáno, že ji nemůžu učit já. Patří ke mně."

"A dost!" křikla Claudette a oba se na ni podívali. "Tak zaprvé, já jsem pořád tady, jestli jste si toho nevšimli a zadruhé; snad se můžu rozhodnout sama, ne?" zamračila se a rozhlédla se. "Takže nikam nepůjdu." kývla na Othilii a otočila se na Rothbarda "Ale taky nikomu nepatřím."

Oba na ni zírali a mlčky zpracovávali to, co právě slyšeli. První promluvil černokněžník. "Dobrá tedy."