Cursed swan (CZ)

4.

Claudette zůstala zbytek dne ve svém pokoji. Převlékla se do bílých šatů se zvednutým pasem a vlasy si rozpustila, aby jí vyschly. Asi pět minut přecházela sem a tam a nakonec ji napadlo, že zkusí vyjít ven. Vzala za kliku a vyšla na chodbu. Rozhlédla se a pokusila se otevřít dveře naproti. Marně. Takhle obešla všechny potenciální místnosti v tomto patře jejího křídla, ale se stejným výsledkem. Nakonec její zvědavost překonala strach a vstoupila na schodiště.

Nahoru nebo dolů? Kudy se má vydat, aby nenarazila na Rothbarda a nemusela mu sáhodlouze vysvětlovat proč opustila svou ložnici? Doopravdy už nechtěla slyšet výhružky toho muže, protože ji děsily a nutily si uvědomit, že je plně v jeho moci. Věděla to, ale nehodlala si to připustit. Momentálně totiž odkládala a potlačovala fakt, že je jeho vězeňkyní. Vydala se po mramorových stupíncích nahoru a našlapovala vždy tak, aby její podpatek zůstal ve vzduchu. Tiše, jako duch se dostala až do druhého poschodí a ve velké hale se rozhlédla.

Sice viděla zámek zvenčí, ale neměla nejmenší tušení, jak rozlehlý může být. A že to byl prapodivný palác. Byl luxusně vybavený, prostorný, ale přesto v něm nebyl kousek citu. Žádné obrazy lidí, sošky, nic. Ano, výzdoba byla překrásná, ale chladná. Jakoby tu nebylo nic co by interiér spojovalo s jeho majitelem. Pomalu se vydala chodbou nalevo a potom pokračovala v marném otevírání dveří.

Když zoufale mačkala kliku posledních dveří, opět dostala ten pocit. Pocit, že ji někdo sleduje. Zvedla pohled a očekávala Rothbarda, který na ni opět vypálí jednu ze svých výhružek a pošle ji zpátky. Přinejlepším. Jenomže tentokrát to byla žena, snad kolem padesáti, oblečená jako služebná. Stála tam a mlčky koukala na dívku, která se s provinilým výrazem krčila u kliky a tvářila se, jakože nic.

"Zdravím. Já jsem Claudette." usmála se a napřímila. Žena pořád stála a mlčela. Dívka trochu znejistila a přešla kousek k ní. "Jste v pořádku?" Pořád ticho. "Slyšíte mě?" Zase nic. Tentokrát ovšem žena přikývla a rukou jí naznačila, že má odejít. Claudette nakrčila obočí a chtěla ještě něco říct, ale pak radši poslechla, protáhla se kolem ní a vrátila se do haly. Začínalo jí kručet v žaludku a tak se rozhodla, že až najde někoho sdílnějšího, zeptá se, kde je kuchyně.

Když vystoupala po schodech ještě výš, zjistila, že se nachází v podkroví. Zámek tedy měl tři patra, tedy alespoň toto křídlo. Po krátké obhlídce jí došlo, že i zde je vše zamčeno a tak si zadumaně sedla na velkou čalouněnou pohovku a rozhlédla se. Bylo tu několik střešních oken, počítala s tím, že stejně zajištěné jako to její. Všechno tu vypadalo udržovaně, ale smutně. A ta tichá služebná ji děsila. Celé tohle místo na ni působilo depresivně, skoro až stísněně. Jak tu ten muž může žít? Ano, tušila, že Rothbard není zrovna sentimentálně založená bytost, ale tady nebylo vůbec nic osobního. Přece musí mít emoce. Potlačené, ale musí mít.

Pak se ale zarazila. Vypadal tak na pětadvacet. A přitom musel ten obchod uzavřít s otcem tak dvacet let zpět. Byl to čaroděj, tím by se všechno vysvětlilo, ale on působil jakoby neměl srdce. Nikdy nikoho podobného nepotkala, ale cítila z něj prázdnotu. Většina lidí za cynismus jako byl ten jeho skrývala bolest, ale tady ji necítila. Rothbard, jakoby byl stělesněním zla a škodolibosti.

Těžko říct jak dlouho tam takhle seděla, ale když jakési hodiny v přízemí odbily celou, přišla ta služebná a posunky jí naznačila, že ji má následovat.