Cursed swan (CZ)

16.

Augustýn ovšem nebyl pouze Claudettin problém. Vzhledem k tomu, že měl v úmyslu o svou snoubenku bojovat se totiž stal trnem v oku i samotnému Rothbardovi. Ten s okamžitou platností zakázal dívce opouštět palác a pro jistotu zablokoval okna. Další věc, kterou udělal sice jeho vězeňkyně nedokázala rozeznat, ale stala se. Obranná kouzla kolem jezera zesílila, takže se dalo tušit, že má černokněžník strach. Ani ne tak o její, jako o svou bezpečnost, ale přece...

Čaroděj na sobě i nadále pozoroval změnu, i nadále trávil hodiny a hodiny tím, že zíral na své srdce a dokonce dospěl k závěru, že tento proces nemůže zvrátit. A to ho děsilo. Sem tam se dokonce rozhodl, že Claudette zabije, párkrát za ní s tímto úmyslem i došel, ale nějak ho to vždycky přešlo. Dokonce přestával cítit touhu jí ubližovat, což ho vždycky když to postřehl donutilo k nějakému razantnímu výstupu. Podobné teatrálnosti jako ukázka jeho schopností byly doopravdy jen zoufalou snahou zůstat tím chladnokrevným stvořením.

A naše hrdinka? Rozpolcená, smutná se čím dál tím víc fixovala na svůj momentální stav. Byla si jistá tím, že ráno, den i večer proběhnou stejně. Dokonce ji začalo bavit pozorovat Rothbarda, protože jí čím dál tím víc připadal rozpolcený. Jeho schizofrenní sklony byly patrné už od počátku, ale teď se mnohem víc projevovala jeho lidská stránka. Dokonce dospěla až do stádia, kdy jí ho začínalo být líto. A když přidáte navrch jeho vzezření podtrhující jeho zranitelnost, musí vám být jasné, že pro něj dívka začínala mít slabost. Což nepopíralo fakt, že ho nenáviděla, jen se občas přistihla, že o něm přemýšlí v tom lidském slova smyslu. Ne jako o zrůdě, ale jako o muži.

Z pohledu třetí osoby to celé působilo poněkud komicky. Ani jeden z nich nevěděl co si má myslet, ale ani jeden to nepřiznal. Rothbard pořád tvrdě trestal jakoukoli nekázeň,po jednom z jeho trestů dokonce Claudette zůstala na zápěstí jizva, a přestože by ho to obvykle těšilo, tentokrát se cítil hrozně.

Jednoho večera, poté co dívka dokončila svou práci v knihovně se jí při cestě zpět do pokoje stala neobvyklá věc. Dveře jedné z těch vždy zamčených místností byly otevřené a vycházelo z nich slabé světlo svíčky. Nedalo jí to a přestože, nebo snad protože věděla, že uvnitř bude on, tak nahlédla dovnitř. Doopravdy tam seděl, v ruce držel skleničku, snad whisky a koukal na ni. "Čekal jsem tě." pravil svým nezabarveným hlasem a Claudette napadlo, jestli někdy z jeho úst vyšlo něco laskavého. "Sedni si." poručil a ona za sebou zavřela a poslechla. Uvelebila se v křesle naproti toho jeho a složila ruce do klína. Tmavé vlasy házely ve světle svíček odlesky a kontrastovaly s bílou košilí, kterou nosila ke své, nyní již oblíbené, tmavě modré košili.

"Proč si někdy neoblečeš něco výrazného? Tyhle kombinace mě nudí." pronesl jen tak mimochodem a čekal na její reakci. "Mi se to takhle líbí." odpověděla a zabodla pohled do země. "Je to jediný důvod proč jsem tady? Kvůli oblečení?"

"Tvůj snoubenec dorazil. Utábořil se na břehu a nemám nejmenší tušení co má v plánu teď." Ta slova ji vyděsila. "Už? Já... Já... Co budeme dělat?" Rothbard se zasmál. "No ty nic. Zůstaneš tady a necháš mě toho ubožáka zabít." Tohle ji vyděsilo ještě víc. I když ho neznala, nechtěla, aby Augustýn umřel. Přece jen ji jel hledat a tohle nechtěla přejít.

"Nemusíte ho přece zabít, ne?" nadhodila a čaroděj se napil. "Nemusím." přitakal "Ale chci."