Cursed swan (CZ)

9.

Claudette se probudila a strašlivě ji bolela hlava. Ležela ve své ložnici, v posteli, zatímco Rothbard pochodoval sem a tam po místnosti jako lev v kleci. Očividně hned postřehl, že je dívka vzhůru, protože se ani neobtěžoval zeptat se jak se cítí a ihned na ni promluvil svým klidným, ale přesto tak děsivým hlasem.

"Co to bylo?" Propaloval ji pohledem, kterému nešlo uniknout. Ona se zvedla na loktech a sklopila pohled. "Já jsem se jen..."

"Pokusila utéct." dokončil za ni větu, zvedl ruku a luskl. Na konečcích prstů mu začaly tančit rudé plamínky ohně. Celé kouzlo bylo provedené jen proto, aby ji vyděsil a ona si toho byla vědoma, ovšem i přesto se mu to povedlo. Přitáhla si nohy k bradě a stáhla se do nejvzdálenějšího kouta postele. "Omlouvám se." pípla a zrychlil se jí dech.

"Ty se omlouváš? Byla jsi volná, mohla sis chodit kam chtěla, ale i přesto si udělala tohle. Víš co to znamená?" hlas byl pořád stejně tichý, ale čím dál temnější. Claudette pozorovala jeho ruku, protože oheň ji fascinoval, jako děsil.

"Moc mě to mrzí, já... já... Já už to nikdy neudělám."

"To neuděláš. Protože tuhle místnost už neopustíš. Minimálně ne v blízké době." zatnul ruku v pěst a oheň zmizel. "Nedá se ti věřit."

"Ale já... Udělala by to každá bytost. Měla jsem strach." napřímila se dívka a Rothbard se sarkasticky zasmál. "Měla jsi strach? To mě těší. To byl cíl. Ale tvé jednání bylo natolik impulzivní, že jsem tě zařadil do kategorie nepředvídatelných a zůstaneš tedy tady."

"Vy..." zalapala po dechu a pokračovala "Vy snad nemáte srdce!"

"Takové klišé." ušklíbl se a probodl ji pohledem. "Ano, nemám srdce. Nebo spíš, mám ho, ale je na bezpečném místě. Ve sklenici na mém stole." Claudette to ani nepřekvapilo, vlastně s tím už počítala, jen jedna věc jí neseděla. "Ale jak? Jak můžete dýchat, žít, když pumpa, která má pohánět vaše tělo je zavřená v té sklenici?"

"Ach, vy lidi." povzdechl si "Můžu. Nepotřebuji ten orgán, stejně tak jako nepotřebuji emoce s ním spojené. Láska, strach, chtíč, toho všeho jsem se zbavil. Nic mě nezdržuje. Nic mi nepřekáží."

"Jste monstrum!" křikla dívka a seskočila z postele. Rothbard přikývl. "Jsem monstrum, to ano. Ale nemám kvůli tomu výčitky." S těmi slovy se otočil, snad až příliš teatrálně máchl pláštěm, který měl pořád na sobě a zmizel. Ne, neodešel dveřmi. Prostě se vypařil.

Dívka se rozběhla ke dveřím, které ovšem byly zamčené, stejně jako okno. Doopravdy tu byla zavřená, v pasti. Její pokoj se stal její celou.

****

Teď by nejspíš měla následovat ta pasáž, ve které bych popsala proč se Rothbard rozhodl k tak razantnímu kroku. Bohužel vás budu muset zklamat. Nevím jestli jsem to již dříve zmiňovala, ale doopravdy nebyl žádný zážitek v dětství, žádná žena, ani nic podobného, co by ho takto ovlivnilo. Bylo to jeho, čistě racionální rozhodnutí, jen touha zbavit se laskavosti a všech těch otravných vlastností. Nepotřeboval je. Překáželo mu to.

A teď mu překážela i Claudette. Naprosto nechápal, že ho nenapadlo, jaké důsledky bude mít jeho jednání. Že bude mít na krku ženskou, a ještě k tomu tak tvrdohlavou a nevychovanou. Ten její zoufalý pokus o útěk, to bylo tak směšné. Chvíli dokonce přemýšlel nad tím, že by ji prostě a jednoduše zabil, všechno by se vyřešilo a on by měl svůj klid. Ale přece jen, zabít ji nebylo nejlepší řešení. Takhle s ní může ještě vydírat její rodiče a užít si trochu jejich zoufalství.

Tolik tedy k Rothbardovu uvažování.