Cursed swan (CZ)

8.

Ráno dívku probudilo klapnutí dveří, které se za kýmsi zavřely. Na stolek u postele kdosi položil tác se snídaní, ještě se kouřilo z konvice s čajem. Claudette, protože nevečeřela, měla strašlivý hlad, takže se hned pustila do míchaných vajíček a bílého chleba. Jedla, protože tušila, že oběd bude opět v Rothbardově společnosti a to nepozře ani sousto. Když dosnídala, uvědomila si, že usnula v těch bílých šatech, které ne že by byly nepohodlné, ale po celé noci strávené převalováním se z jedné strany na druhou zoufale pomačkané. Dívka si tedy ze skříně vybrala dlouhou modrou sukni a košili, kterou zastrčila dovnitř. Bez přemýšlení vyšla ven na chodbu a vydala se do knihovny. Nic lepšího ji nenapadlo, protože to tu neznala a vlastně jejím jediným cílem bylo vyhnout se Rothbardovi. A pokud to bude možné, podívat se do jeho pracovny a prozkoumat to srdce. Měla dost času nad tím uvažovat a zatím jediná reálná možnost byla, že je jeho.

Prošla všemi těmi salónky a pořádně si je prohlédla. Neměla nejmenší tušení, proč je tu tolik společenských místností, když tu bydlí jen jeden muž, který ještě k tomu všemu nemá moc v lásce společnost jiných lidí. Tolik pohovek, křesel, stolků a vlastně pro nic. A přitom to bylo všechno velmi moderní a elegantní.

Sem tam se zastavila, aby se třeba podívala z okna, ale nakonec opět stála před dveřmi do knihovny a přemýšlela, jestli je její věznitel už vzhůru. Ale z toho co už viděla, bylo zcela možné, že ani spát nešel. A tak impulzivně, skoro bez rozmyslu, zaklepala na dveře jeho pracovny a chvíli počkala. Pak vzala za kliku a vstoupila.

Vypadalo to tu stejně jako včera. Ji ale zajímala jen ta sklenice na stole, proto k ní hned vyrazila. Bylo to tak zajímavé, že si nevšimla, že v krbu hoří oheň. Nebyl ovšem normální, plamen měl takovou namodralou barvu. Claudette stála předkloněná u stolu a mžourala na srdce. Radši se ho nedotkla, ale fascinovalo ji a to tak, že si nevšimla že se plamen zvětšil a vůbec něco postřehla až ve chvíli, kdy se ozvala rána a uprostřed místnosti se objevil Rothbard, v plášti a celý v černém. Dívka se otočila a vyděšeně zalapala po dechu.

"Já... Já..." Muž nakrčil obočí a na její blekotání vůbec nereagoval. "Co tu děláš?!" zvýšil hlas, ne tak, aby křičel, ale dost na to, aby ji vyděsil. Ona pozadu došla za stůl, jakoby jí to mohlo nějak pomoct.

"Copak jsem ti dovolil sem chodit?" řekl potichu a to bylo snad ještě děsivější. Sundal si plášť, přehodil ho přes truhlu a přitom z ní nespustil pohled. Claudette docouvala až k oknu a zjistila, že už nemá kam utéct.

"Omluvám se, já jen myslela..."

"Ty jsi myslela?" zvedl sarkasticky obočí a opřel se o stůl. "Co s tebou teď budu dělat?" Dívku v tu chvíli něco napadlo. Nehodlala tu zůstat už ani minutu a tohle byla jediná možnost. Zatáhla za kliku okna, otevřela ho, prudce se otočila a vyskočila ven. Plavat s botami bylo těžké, ale ona stoupala výš a výš. Po vynoření na hladinu se proměnila v labuť což ji ovšem nijak nepřekvapilo. Zamávala křídly a vzletěla. Byl to úžasný pocit, takový, že skoro zapomněla, jak zle na tom je. Letěla nad hladinou, ale mířila nad pevninu. Ovšem ve chvíli, kdy se jí to povedlo, jakoby do něčeho narazila a než ztratila vědomí, spadla na břeh.