Cursed swan (CZ)

2.

Claudette zalapala po dechu a udělala klopýtavý krok do prostoru. Její podpatky zaklapaly po mramorové podlaze a ona se rozhlédla. Nacházela se ve velké hale, nejspíš vstupní. Po obvodu místnosti bylo velké kamenné schodiště a celé to působilo tak chladně, nepřátelsky. Když se otočila za sebe, spatřila Rothbarda, který právě podával svůj plášť komořímu, starému to muži s šedými vlasy a shrbenými zády. Celou dobu propaloval dívku pohledem a poté co si dvěma jednoduchými pohyby sundal rukavice rázně vykročil vpřed.

"Pojď za mnou." oznámil prostě a Cladette ho následovala. Neměla žádnou jinou možnost a tak se vydala za ním do patra. Na zdech visely gobelíny a místy zapálené svícny, ale jinak nic. Celé to působilo strašně neosobně a svým způsobem i děsivě. V prvním patře zabočili do chodby a došli až na konec. Dívka mezitím pozorovala svého věznitele. I z toho jakým způsobem se pohyboval byla cítit nadřazenost a jakási arogance.

Lusknutím prstů otevřel dveře a trhnutím hlavy jí naznačil, že má vejít dovnitř. Byla to ložnice s velkou dřevěnou postelí s nebesy, skříní, psacím stolem a knihovničkou. V rohu stála zaprášená knihovna, ale to nebylo nejzajímavější. Bylo tam okno, ovšem takové, jaké Claudette ještě nikdy neviděla. Když k němu přešla a podrobněji se podívala, dospěla k nevyhnutelnému závěru.

"My jsme pod vodou?" vydechla a otočila se na Rothbarda. Ten bez jakéhokoli zaujetí přikývl a tak se dívka ptala dál. "A proč jsem tady?" Na tuto otázku ovšem nebyla reakce tak přívětivá. Muž se zamračil a šel z něj strach víc než kdy předtím.

"Do toho ti ale vůbec nic není." odpověděl, ale dívka se nedala. Snad protože vážně neměla co ztratit. "Obávám se že je. Je to můj život. Mám právo to vědět."

A na to jí opáčil s mrazivým výrazem něco, co ji definitivně přesvědčilo o tom, že ten muž nemá srdce.

"Teď už to není tvůj život." S těmito slovy se otočil a zabouchl za sebou dveře. Claudette chvíli koukala za ním a až po několika málo vteřinách jí došlo co se jí právě pokusil sdělit. Jako náměsíčná došla k posteli a zhroutila se. Obličej zabořila do polštáře a začala vzlykat. Plakala kvůli svobodě, kterou ztratila, kvůli své rodině, kterou už nikdy neuvidí a kvůli tomu, že nejspíš zbytek života zůstane tady, s mužem, který není ani v náznaku lidský.

****

Rothbard černý, nebo také Rothbard temný byl mezi lidmi nechvalně znám pro své obchody, se kterými nesouhlasila ani Rada Čarodějů, leč nic s tím nedělali. Nic tím neporušoval, takže měl volnou ruku. Neobchodoval protože by z toho měl materiální zisk, bylo to jediné, co ho bavilo. Pozorovat lidi, jak volí mezi špatnou a horší možností. Sledovat jak pláčou, ale nakonec to stejně vzdají. Ale obchod s Dorianem byl zatím jeho největší úspěch. A ta dívka...

Ani nevěděl, proč to tak chtěl. Jen mu dělalo dobře pozorovat dva zoufalé rodiče jak se vzdávají svého dítěte. Ale Claudettina reakce ho překvapila. Ještě nikdy neviděl, že by někdo reagoval takhle. Lidé prosili, plakali, ale takhle hrdě se k tomu ještě nikdo nepostavil. Ale co s ní?

Posadil se do křesla a nechal si starou služebnou přinést sklenici vína. Nikdy tady nikdo nemluvil. Nebylo to třeba. Ale teď to vypadalo, že se vše změní.