Cursed swan (CZ)

29.

Claudette stála v předklonu, lokty opřená o kolena a zhluboka dýchala. Pořád se ještě nějak nesmířila s tím, co právě dokázala. Stála tam takhle asi pět minut, než si vzpomněla, že hned vedle leží muž, kterého má ráda, muž, který právě ztratil spoustu krve a kterého by nejspíš měla dostat do postele. Zahnala šok a vrátila se zpátky do pracovny, došla až ke stolu a podívala se na Rothbarda. Jeho hruď se pravidelně zvedala a po krátké zkoušce tepu zjistila, že i srdce funguje tak jak má. Najednou se cítila nepřemožitelná, začala se nahlas smát a smála se dlouho. Byla v takovém stavu, že musela uvolnit všechny své emoce a až po chvíli jí došlo, že vlastně neví, co dál. Jak ho má dostat do jeho pokoje, byť je jen naproti přes chodbu? Ano, strach z krve se dá překonat, ale odnést ho?

Byly tu dvě možnosti. Služebnictvo, na které se ale nechtěla spoléhat, ale to druhé řešení, taky nebylo moc jednoduché. I tak jí ale pohled sklouzl k plášti přehozenému přes křeslo. Se zaujetím k němu přešla a přehodila si ho přes ramena. "Jak to asi funguje?" zamyslela se a pak si vzpomněla, že jí to vlastně k ničemu není. Se schopnostmi se narodíte, tak proč jí ho odkazoval?

V tu chvíli se stalo něco, s čím nepočítala. Nebylo to nic radikálního, ale měla pocit, že se hromada nepořádku před ní trošku pohnula. Claudette to nedalo, přivřela oči a chvíli se soustředila na jednu z těch knih a světe div se... Z ničeho nic sebou trhla a vrátila se zpět na své místo. Dívka vykulila oči. Bylo možné, že by jí ten plášť nějakým způsobem propůjčoval Rothbardovu moc? Neexistoval jednodušší způsob než to zkusit. Cosi si v hloubi duše přála, přistoupila k muži na stole a podsunula pod něj ruce. Pak ho zvedla, jakoby nic nevážil, raději neřešila, jak je to možné a odnesla ho do jeho ložnice. Pak vykulila oči, strhla si ze sebe ten kus látky a nechala ho ležet na zemi. Nechtěla zjišťovat, co se to děje a klekla si k posteli.

Ta košile. Byla celá od krve, musela mu ji sundat. Opatrně mu vysvlékla oba dva rukávy a vytáhla ji zpod jeho těla. Zmuchlala ji, a hodila za své rameno. Chvíli tam jen seděla a koukala na něj a i přes závažnost situace se usmívala. Prsty mu přejela po hrudníku a ucítila, jak se zachvěl. "Rothbarde." šeptla, natáhla se a políbila ho. "Měla... Měla bych tě otřít. Jsi od krve. Svojí krve, pro tentokrát." Ano, mluvila k němu, i když věděla, že ji neslyší.

Odešla a po nějaké chvíli se vrátila s nádobkou a hadříkem. Namočila ho do teplé vody, a začala smývat zaschlou krev. Kupodivu se jí nedělalo špatně, její smysly jakoby se otupily. Ticho a klid, které ji nyní obklopovaly byly přesně to, co potřebovala. Ruce už se jí netřásly, byla klidná a vyrovnaná.

"Rothbarde. Vidíš co jsi provedl?" usmála se, když vypláchla hadřík a nechala ho už být. Přikryla ho dekou a posadila se na postel vedle něj. "Víš, já tě nejspíš miluji. Udělala jsem to kvůli tobě. Všechno. Utekla jsem z domu, málem jsem se utopila a teď jsem ti rozřízla hrudník. Umíš si vůbec představit, jak moc jsi mě změnil?" Ticho. Samozřejmě, spal, nemohl jí odpovědět. Povzdechla si, zula boty a vklouzla pod přikrývku k němu. Schoulila se vedle čadoděje, ruku položila na jeho jizvu a za chvíli už oba dva tiše oddychovali.