Cursed swan (CZ)

24.

Claudette tam chvíli stála jako přimrazená, koukala před sebe a pokoušela se pochopit co se to vlastně stalo. Srdce jí bušilo jako o závod, ale netušila proč. Tiše přešla ke dveřím a vzala za kliku. Zamčeno, samozřejmě. Vzhledem k tomu co tady teď Rothbard předvedl se to dalo i očekávat. Ale ona tu nechtěla jen tak sedět a čekat, jak se její věznitel rozhodne. Rozhlédla se po místnosti a tiše přešla k jedné ze skříní. Chvíli se hrabala v jednom ze šuplíků a pak našla to, co hledala. Kousek kovu, kterým by mohla otevřít ten zámek.

Klečela u těch dveří snad dvacet minut, než cosi cvaklo a mechanismus ji pustil ven. Vyšla na chodbu a ihned poznala, že byla v pokoji naproti té proklaté pracovny. A v té, podle všeho byl její majitel, dalo se poznat, jak přechází po místnosti sem a tam, občas kopne de nějakého kusu nábytku a hlavně bylo slyšet jeho nadávky.

Dívku napadlo, že je to její chyba. Tedy, ona to určitě bude její vina, stoprocentně za jeho nynější stav mohla, ale netušila, co tak radikálního udělala, že způsobila tohle. Najednou, bez jakéhokoli vysvětlení a důvodu ji napadl takový nápad, taková strašná idea, která neměla opodstatnění a než si uvědomila co vlastně dělá, stála ve dveřích a koukala na černokněžníka.

"Já nejsem váš vězeň. A můžu vám..." cokoli co chtěla říct se ztratilo z její mysli přesně ve chvíli, kdy uviděla to srdce. Srdce ve sklenici na stole, které bilo, pulsovalo, žilo. Koukala na něj, tak zaujatá jeho činností, že zapomněla na Rothbarda, který proti ní vyrazil a přišpendlil ji ke zdi. Paží ji držel pod krkem a z očí mu čišela zloba. "Varoval jsem tě." vydechl. "Já jsem tě varoval. A teď tě budu muset zabít."

Lusknutím zavřel dveře a otočil se k ní zády. "A to jsem tě měl celkem rád." Claudette vykulila oči. "Vy... Vy... Tak proč mě chcete zabít?" Udělala krok k němu. "Protože jsem viděla, že máte srdce? Vy... Vy se bojíte?"

"Jsem Rothbard Temný, já se nebojím! Natožpak takové ubohé existence jako jsi ty." Vykřikl a otočil se zpátky k ní. Byla to jeho reakce na ohrožení. Útok.

"Ano, ano, já vím, nebojíte. Jen... Nechcete, aby někdo poznal vaši lidskou stránku. Proč?" Uklidňovala ho ona a zuřivě gestikulovala rukama.

"Emoce jsou slabina. Zbavil jsem se jich a všechno to fungovalo, než jsi přišla ty!" S těmi slovy zapálil oheň v dlani a zorničky se mu rozšířily skoro tak, že duhovka nešla vidět. 

"Možná být lidským je to, co potřebujete. Možná, že to je ten důvod, proč vaše srdce bije. Vy jste člověk. I když jste to schoval a zahrabal hodně hluboko, pořád takovým jste. Prosím. Nechtě mě žít. Ne kvůli mě, ale kvůli vám. Věřím, že tam něco je." přistoupila k němu a podívala se na něj. "Prosím." zašeptala a usmála se. "Přestaňte alespoň na chvíli být tím Rothbardem, kterým chcete být a buďte tím, kým doopravdy jste."

Chvíli na ni zíral, pak zhasl plamen a zamrkal, jeho oči dostaly opět svou původní podobu. "Nevíš nic. Nemáš nejmenší tušení kdo jsem."

"Obávám se, že toho vím víc, než chcete."