Cursed swan (CZ)

18.

Claudette celou cestu domů nepromluvila ani slovo. Augustýn ji posadil za sebe na koně a taky se moc neměl do řeči. Dívka k tomu sice neměla fyzický důvod, tentokrát to nebyla ani vzpoura, spíš čiré překvapení. Pořád se totiž nesrovnala s tím, že ji Rothbard nechal jen tak odejít, nechápala proč a čekala zradu. Až třetího dne konečně začala se svým  zachráncem nějak komunikovat, poděkovala mu, ale večer, když usnul, se sama posadila na skálu poblíž a koukala do dáli. Přemýšlela. Přemýšlela nad tím, proč není šťastná, když je teď konečně volná a dospěla k závěru, že to nejspíš bude z toho důvodu, že volná nebyla a nebude. Stráví zbytek života s tímto mužem a to ji nijak nelákalo. Najednou, z ničeho nic vedle ní přistál havran, nebo snad krkavec a upřel na ni pohled.

Dívku napadlo, že by to mohl být Rothbard, ale taky mohlo jít o pouhý výplod její fantazie, konec konců, nechal ji přece jít. Když jí na mysli vyvstalo to jméno, poprvé se zamyslela nad tím, jak komicky působí v kombinaci s jejím bývalým věznitelem. Rothbard v překladu znamená Rudovous, přičemž nositel tohoto jména nebyl ani zrzavý, ani neměl vousy.

Usmála se tomu paradoxu a pak zatleskala, aby ten pták odletěl, což se ovšem nestalo. Jen zakrákal a poposkočil k ní blíž. "Kuš." mávla rukou Claudette, ale havran se ani nepohnul. Přece jen by to mohl být on. Byl to černokněžník, mohl se přece proměnit v co chtěl. Ale proč by to dělal? Nechtěl už ji ani vidět, neměl tedy důvod. Ale přece jen ji myšlenka, že by na ni černokněžník tímto způsobem dával pozor zahřála u srdce a zároveň rozesmutnila. Nejspíš už ho nikdy neuvidí. Měla by být nadšená, ale z nějakého důvodu jí chyběl.

A pak tu byl Augustýn. Když druhý den ráno vyjeli, vzpomínala dívka na to, jak celé hodiny trávila koukání, na toho havrana, až usnula. Ale ani její spánek nebyl klidný, vždyky v nich byl On. Rothbard.

Po týdnu dorazili domů, tedy na místo, které bylo jejím domovem. Z dveří vyběhla její matka, začala ji objímat, ale ona byla jako ve snách. Ano, byla ráda že je vidí, ale taky si uvědomovala, že ji vlastně zaprodali, a ne jednou. Doopravdy nadšená byla jen ze své malé sestřičky, kterou hned vzala do náručí a začala se s ní bavit. I její bratr jí byl blízký, ale nemohla se zbavit dojmu, že o celé té boudě věděl.

Celý palác a dokonce i její pokoj jí připadal cizí. Lidé za ní přicházeli a odcházeli, ale ona je nijak zvlášť nevnímala - dokonce ji napadlo, že byl to mohla být nějaká kletba, ale nechtěla to dát najevo, a tak se tvářila, jakoby nic. Usmívala se a to dokonce i ve chvíli, kdy za ní přišli s tím, že zásnubní hostina bude zítra. Poté, co všichni odešli, až poté se rozplakala a zabořila obličej do polštáře. Nechtěla si ho vzít, nechtěla. I přestože to vlastně byl ten princ z pohádek, který ji zachránil, ona k němu necítila nic jiného než zášť. Ano, zášť.

Ale až potom co usnula, potom, co odešla do světa snů, v tu chvíli se v jejím pokoji objevil muž. Vysoký, v černé košili a kalhotách a s pláštěm. Ano, byl to Rothbard. Byl dokonce i tím havranem, ale jen pozoroval. Stál tam a tak jako vždycky když byla u něj, přemýšlel. Pravou rukou se dotýkal jizvy na své hrudi a smutně koukal jak pravidelně oddechuje a tiše sní. Z jakéhosi důvodu litoval toho, že ji pustil, protože kupodivu, ten zvláštní pocit, kterého se chtěl zbavit neodešel s ní, právě naopak.

A tak tam stál, a hlavou se mu honilo tolik věcí, že si ani neuvědomil, že se všechny týkají jen jí.