Cursed swan (CZ)

28.

Claudette opatrně vešla do místnosti. Sklenici měla přitisknutou k sobě, ve volné ruce svírala svícen, snad se s ním chtěla bránit. Uviděla Rothbarda klečícího u jedné z truhel, vyhazoval odtamtud balíčky a těžce dýchal. Když si jí všiml, jen zvedl pohled a bylo vidět, že potlačuje bolest. "Polož ho na stůl." poprosil a dívka se rozhlédla. Kolik věcí tady ve vzteku rozházel, to snad ani nebylo možné. "Co se děje?" zeptala se a a hned potom, co vyplnila to co žádal si k němu klekla.

"Nic vážného, jen umírám." prohodil jen tak mimochodem a pokračoval v práci. "Cože?!" vykřikla a položila mu ruce kolem ramen. "Vzhledem k tomu, že to srdce nemělo být funkční a teď bije se to dalo očekávat. Selhávají mi životní funkce a pokud nevrátím ten orgán tam kam patří..." odmlčel se a předkonil se, aby zmírnil bolest. "Umřu."

"Pane bože. A co mám dělat já?" zeptala se opatrně a podepřela ho. Černokněžník se na ni podíval a zatvářil se strašně smutně. "Omluvám se. Je mi to vážně moc líto."

"Prosím?" zamračila se a skousla si spodní ret. Rothbard sklopil hlavu. "Budeš to muset udělat ty."

"Ne, ne, to nejde. To přece neumím! Nezvládnu to!" rozkřikla se a bylo poznat, že panikaří. "Já mám strach z krve. Nezvládnu to!" V očích se jí objevily slzy.

"Claudette, prosím. Záleží na tom můj život." pronesl muž a konečně našel to co hledal. Bylo to kožené pouzdro a co bylo v něm, zatím zůstalo utajeno, nejspíš, aby ji zatím tak neděsil. "Jsi moje jediná možnost."

Dívka se zhluboka nadechla a zavřela oči. "Co přesně to bude obnášet?" On potlačil bolest a odpověděl jí, jakoby se nechumelilo. "Jen mi rozřízneš hrudník, zlomíš pět žeber a dáš ho na své místo."

"A jak to mám udělat?!" křikla poněkud hystericky a postavila se. "Nejsem žádný doktor, k čertu. Ani nevím, kde mám řezat!"

"Je tam jizva od předchozího zákroku. Jen ji znova otevřeš." uklidňoval ji a s obtížemi vstal. Claudette se celá klepala jen z té představy. "To po mě přece nemůžeš chtít!" rozplakala se a objala ho. "Co když to pokazím? Co když umřeš?"

"Pak si vem můj plášť a dělej jak budeš chtít." řekl smrtelně vážně a pak křikl bolestí. "Dochází nám čas. Prosím."

"Jak poznám, kam to srdce patří?" zeptala se a zase jej podepřela. I na to měl odpověď "Je tam pro něj místo. Nemusíš nic dělat, jakmile ho tam správně vložíš, samo se napojí na můj oběhový systém."

"A... Co potom? Budeš krvácet." ptala se skoro plačtivě a vypadala, že nemá daleko k tomu, aby se složila.

"Prostě položíš dlaň na moje čelo a budeš si přát, aby se to zacelilo. Měl bych být pořád schopný to zajistit. Ale je celkem možné, že budu nějakou dobu v bezvědomí."

"Nějakou dobu?" zasmála se ona, opět poněkud hystericky a čaroděj se podíval kamsi za ni. "Den, týden? Netuším."

"A mám to dělat kde?" zamračila se, ale už se vnitřně smířila s tím, že to bude muset udělat. "Tady na stole. Je to jediná pracovní deska, která přichází v úvahu. "A co služebnictvo? Nepomůžou mi?"

Rothbard se zasmál, přestože ho to očividně bolelo. "Nejsou to lidské bytosti. Necítí, nemyslí, jen jsou. Stvořil jsem je."

"Skvěle, to mě těší. Neměla bych tě uspat?"

"Není čas." S těmi slovy se mu podlomila kolena a spadl na zem. "Musíš... Musíš..." pak to vzdal a rukou ukázal na stůl. Bylo celkem pravděpodobné, že upadne do bezvědomí sám a to mnohem dříve, než bylo třeba. Dívka ho zvedla a pomohla mu se posadit na jejich provizorní operační plochu. Jen co to udělala se na ni zhroutil a bylo jasné, že od této chvíle je na to Claudette sama. Opatrně ho položila, hlavu mu podložila knihou, to protože neměla nic lepšího na výběr a rozepnula mu košili. Kdyby nebyla pod takovým tlakem, užila by si fakt, že vidí jeho nahou hruď mnohem více, ale to nebylo to nejdůležitější.

Zamrkala a začala se soustředit. Na levé straně doopravdy byla jizva, ale představa, že do ní řízne ji doháněla k šílenství. Otočila se a zamyslela se, čím to má asi udělat. Pak si vzpomněla na tu koženou brašnu, kterou Rothbard tak intenzivně hledal. Přešla k ní a zvedla ji ze země, následně se podívala dovnitř. Bylo tam několik skalpelů, pilek a něco, co by pojmenovala jako kleště na žebra. Udělalo se jí slabo, ale i tak uchopila jeden ze skalpelů a přistoupila k muži ležícímu na stole.

"Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království své, buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi... Bože, dej mi sílu." zašeptala a položila ostří na dané místo. Pak odvrátila pohled, zatlačila a ucítila, jak skalpel proninul kůží a narazil na žebro. V tu chvíli se přemohla, chytila ruku s nástrojem svou druhou rukou, aby se jí netřepala a začala kopírovat jizvu. Z rány začala téct krev a čím víc se zvětšovala, tím víc jí bylo.

Základní řez byl tedy proveden, ale teď musela ránu otevřít. Potlačila slzy a strčila do ní prsty. "Odpusť mi." zašeptala a zatáhla prsty od sebe. Vystříkla na ni krev a ona si ji zápěstím setřela z čela. Najednou zapomněla na svůj strach a soustředila se na svůj cíl. Žebra.

Podívala se na své vybavení a pevně uchopila ty kleště, nebo co to bylo. Nadechla se a vydechla, následně cvakla a jedno žebro povolilo. Druhé. Třetí. Pak i čtvrté a páté a to už byla celá od krve. Na jejích světle žlutých šatech to vypadalo jako květy růží.

Zase se jí udělalo špatně. Doopravdy bylo kolem tolik krve, že se o něj začínala seriózně bát. Oběhla stůl, třesoucíma rukama otevřela sklenici a vnořila ruce do tekutiny. Srdce bylo skluzké a tepalo, i když ne tak pravidelně, takže bylo složité ho vytáhnout ven. Nakonec se jí to povedlo a ona třímala sval pevně v obou rukách.

Nádech, výdech. Opatrně srdce položila do rány a pak se pokusila ho zapasovat do dutiny skoro uprostřed hrudníku. Chvíli to trvalo a jí se vážně dělalo špatně, ale ve chvíli kdy už to chtěla vzdát ucítila, jak přilnulo k tepnám a žílám. Rychle vytáhla ruku ven a doslova zakřičela. Nic konkrétního, byl to jen zvuk, uvolňoval emoce. V naprostém deliriu si utřela ruce do sukně a vzpomněla si, co má dělat dál. Položila mu ruku na čelo a přála si, aby všechno zase srostlo tak jak má. Chvíli se nic nedělo a pak, jako mávnutím proutku se všechno napravilo.

Claudette tam chvíli stála a zírala na kaluž krve pod Rothbardovým tělem, pak se podívala na své šaty, obrátil se jí žaludek a ona stihla jen vyběhnout na chodbu.