Cursed swan (CZ)

25.

Věci se uklidnily. Tedy, uklidnily není to nejlepší slovo, ale Rothbard alespoň zavrhnul možnost, že by Claudette zabil. Ta se mu věnovala jak jen mohla, těžko určit proč, ale snažila se v něm najít ten kousek lidskosti co v něm zbyl. Upnula se k té myšlence tak, že se to stalo jejím posláním. A čím víc s ním mluvila, tím víc jí docházelo, jak se věci mají.

Čarodějem se totiž narodíte, nestanete se jím jen tak. Rothbard pocházel ze staré kouzelnické rodiny, měl skvělé dětství a dokonce, jak dívka odvodila měl i sestru, se kterou se občas vídal. Taky zjistila, že Rada čarodějů moc nesouhlasí s tím, co dělá, ale protože Rothbard nijak neporušoval pravidla a zákony, byl fakticky nezastavitelný. Další zajímavá informace byla, že podoba, kterou má je jeho dvaceti pěti leté já, kterým je už necelých pět set let. Ta čísla ji ohromila a zároveň rozesmutněla, protože to znamenalo, že půl tisíceletí byl ten muž bez srdce a bez emocí. Kolik lidí už připravil o život? Ani o tom nechtěla přemýšlet. Viděla jen to co chtěla, jen toho Rothbarda, kterého si tak oblíbila. Postupně si uvědomovala, že zasouvá do pozadí všechny jeho zločiny a vidí v něm jen toho modrookého vysokého blonďáka, který se na ni semtam i mile podíval. Přistihla se, že o něm dokonce přemýšlí jako o muži, jako o někom, s kým by mohla navázat intimní vztah. Vždy ale tyto představy zahnala a pokoušela se jim vyhýbat.

Dny plynuly a černokněžník střídavě vyhledával její společnost a střídavě se jí vyhýbal. Skoro jakoby to byli dva lidé, jeden, který chce být společenský a milý a druhý, který by jí nejradši zakroutil krkem. Ale i přesto se občas stalo, že se na ni koukal skoro láskyplným pohledem a zvládal to celé minuty. Pak se ozval jeho vnitřní hlas a on řekl něco škaredého, nebo nenávistného. Tak se to dělo skoro dva týdny, než došlo k tomu velkému zvratu.

Claudette seděla naproti Rothbarda, koukala střídavě na něj a na jeho srdce. On pozoroval ji, mlčeli a přemýšleli. Ticho, klid, jen orgán ve sklenici se pravidelně svíral. "Augustýn." Oznámil on po chvíli a zabubnoval prsty o desku stolu. Dívka hned ožila. "Cože?" vykulila oči a muž přikývl. "Dorazil. Počítal jsem s tím a zvýšil jsem obranu. Což mi připomíná, jak jsi překonala tu bariéru?"

"Bariéru?" zvedla obočí ona "Žádná tam nebyla." Teď byl zas pro změnu překvapený on. "Byla. Určitě byla. Musela být." zamračil se a mávl rukou před obličejem. Chvíli vypadal nepřítomně a to už Claudette znala, právě se ve své mysli přemístil někam jinam, nejspíš kontroloval funkčnost svého obraného valu. "Nevím jak se ti to povedlo, ale to není podstatné." zatřepal hlavou a vrátil se. "Proč si vlastně přišla za mnou?"

"Nikdo jiný mi nezbyl." přiznala dívka a natáhla se k němu. Položila svou dlaň na tu jeho a v tu chvíli, přestože nebylo v jeho hrudi, začalo bít jeho srdce rychleji. Ona to postřehla, ale narozdíl od něj se dotek nijak nepokoušela zarazit. Měla ho ráda.

Ano, k čertu. Zamilovala se do něj.

Zamilovala se do jednoho z nejzákeřnějších černokněžníků, které kdy nesla tato zem a co bylo paradoxnější, ona mu taky nebyla lhostejná.