Závodnice

11) Luke

Tuhle kapitolu chci věnovat pro:
PetraHellerova
Za první komentář a hodnocení.
Děkuji
_

____________________________________

Když z auta vytáhnu poslední tašku s nákupem, potřebuju se nějak odreagovat, a tak jedu na dráhu. Na dráze si jen užívám volnost a rychlost. Jezdím pořád dokola a relaxuji. Když jsem pak unavená, zaparkuji auto a jdu okolo garáže domů. To, co vidím mě celkem šokuje. Před dílnou stojí Lukovo auto. A Luke stojí u mých vstupních dveří. "Co tady chceš?" Šťeknu na něho. "Chci s tebou mluvit." Odpoví. "Proč? Nemáme se spolu o čem bavit! A teď uhni, ráda bych šla domů." Řeknu a už klíčem odemykám zámek u dveří.

"Nebylo to tak, jak to vypadalo." Nenechá se odbýt Luke. "Mě je úplně u prdele jak to je, i jak to vypadalo. Já s tebou nic nemám ani mít nechci, takže je mi vážně jednou komu všemu strkáš jazyk do krku." Vykřiknu a Luke neví, co na to říct a na stane trapné ticho, které nakonec musím prolomit já,: "Mohl bys tedy uhnout? Chtěla bych domů." A sladce se na něj usměji. "Mohl." Odpoví a uhýbá z cesty. Ještě ale pokračuje: "Já myslel, že už..." "Ne, ty jsi nemyslel." Přeruším ho, nechám ho tam jen tak stát a utíkám domů, kde se zamknu.

Hned za dveřmi se rozpláču:" Jsem taková kráva!" Nadávám si nahlas, když jdu do koupelny, potřebuju vanu.

Voda už je skoro studená a já pořád přemýšlím nad Lukem. Měla jsem ho nechat mi to vysvětlit. Ale to už je jedno. Vylezu z vany, obleču si tričko na spaní a snažím se usnout. Vůbec mi to ale nejde, proč na něj pořád myslím? Nakonec po dlouhém přemýšlení usnu.

Ráno
Ráno se probudím už v půl šesté, a tak se převléknu do věcí na běhání, udělám si základní hygienu a jdu běhat. Běžím na vyhlídku. A kohopak tam nepotkám? Luke sedí na kapotě svého svého auta a snídá. "Ahoj, Luku." Řeknu udýchaně. Luke se na mě otočí: "Ahoj, Jane, sleduješ mě?" "Ne, proč?" Odpovím. "Protože jsi celkem často tam, kde jsem i já." Vysvětlí mi. Já se zmůžu jen na prosté, :"Áha." Už zase nastává to ticho. Naštěstí Luke pochopí, že je mi to ticho nepříjemné a zeptá se:"Snídala jsi?" "Ne." Špitnu. "A dáš si se mnou snídani? A nebo mi dáš zase košem?" Pokračuje Luke a tím mě přivedl do situace, ve které nevím, co dělat, ale nakonec se rozhodnu k němu jít a posnídat s ním.

"Vem si cokoliv chceš." Podává mi velký tác jídla. Zmůžu se jen na,: "Oh, děkuju." Prvních pár minut jen jíme, ale pak se Luke osmělí.: Můžu se tě na něco zeptat?" "Můžeš, ale pak se ptám já." Rozhodnu.

A tak Luke začne otázkou.:" Kde ses naučila, tak dobře řídit? Na tom závodě jsi byla úžasná." Tohle je přesně ta otázka, jakou jsem nechtěla, ale i přes to odpovím,: "Řídím už hodně moc dlouho. Řídila jsem, i když jsem ještě neměla řidičák. Miluji tu rychlost a volnost... Řídit mě naučil táta, on byl v tomhle nejlepší." "Co ty,Luku? Jak dlouho už řídíš? A kdo tě to naučil?" Zeptám se teď pro změnu dál. Luke odpoví a takhle si jen tak povídáme ještě dlouho, až mi to nakonec nedá a položím mu otázku, která mě trápí celou dobu,: "Kdo byla ta blondýna, se kterou jsi tu byl?" Luke je překvapený, a tak ještě rychle dodám,: "Jestli nechceš nemusíš odpovídat." "Já vím." Podívá se na mě. "Byla to..."