Závodnice

28) Rána pod pás

"Jane, protože nechci říkat všechny ty kýčovitý věci, tak i přes to chci, abys věděla, že tě mám moc rád... A.. no.. chci se tě zeptat... Budeš mojí oficiální přítelkyní?" Dokončí Luke a tím mě absolutně překvapí... 

"Moc ráda.." vyhrknu a rychle ho políbím. Chci se odtáhnout, ale Luke mi to nedovolí a náš polibek prohloubí. Potom mě obejde a zapne mi řetízek. "Děkuju, je moc krásný." Pochválím, jím vybraný šperk a ukápne mi slza štěstí. "Neplakej." Zašeptá Luke a utře mi palcem slzu. "To je štěstím." Usměji se na Luka.

S Luke sedíme na gauči v obýváku, pijeme šampaňské a povídáme si, ale jelikož jsem unavená, tak usnu v Lukově klíně.

Ráno
Probudím se hodně brzo ráno ještě ani nesvítí. Spím v Lukově náručí a mám pěkný výhled na jeho spokojený obličej. Chvíli ho pozoruji. Je tak moc roztomilý.  Ale nakonec ještě usínám.

Když se probudím po druhé. Luke už vedle mě neleží. Zvednu se z gauče a jdu hledat Luka. Netrvá mi to moc dlouho, protože s někým mluví přes telefon. Nechci ho poslouchat, ale když uslyším své jméno, tak mě rozhovor začne zajímat. "Všechno jde dobře... Jo myslí si, že ji miluju... Ne, hned jak jí dostanu do postele... Jasně, že ji nechám... Je to jen další husička... Už s ní chodím, teď si s ní užiju a potom odkopnu..." Potom se Luke nechutně zasměje. V tu chvíli se hrozně moc naštvu. Vběhnu do kuchyně, vrazím Lukovi tak velkou facku až mu spadne telefon od ucha, rychle se obuji a než se Luke stihne zpamatovat, už utíkám po cestě pryč od chaty.

Slyším jak za mnou běží a volá. Za běhu si sundám boty na podpatku, které jsem si před několika vteřinami obula a utíkám jen v silonkách. Konečně vidím hlavní silnici. Luke za mnou stále běží, ale naštěstí jsem měla velký náskok a to běhání každé ráno jsem taky konečně využila.  Na silnici si rychle stopnu auto. Zastaví hned čtvrté a já rychle nasednu. "Dobrý den. Mohla byste mě prosím kousek svést? Co nejdál odsud." Zeptám se holky, která je asi v mém věku. Sice je celkem vyděšená, ale hned jak si všimne Luka ve zpětném zrcátku, tak se rozjede. "Kam potřebujete odvést?" Zeptá se. Nadiktuji jí místo a ona mi řekne, že bydlí kousek od tud, takže mě doveze domů.

"Ten kluk, co za námi běžel. Jak se znáte? Jestli se teda můžu zeptat." Zajímá se řidička. "Můžete. Je to můj teď už bývalý přítel." Objasním. "A co se mezi vámi stalo.?" Je čím dál víc zvědavá. "Chtěl se se mnou jenom vyspat." Řeknu smutně a ukápne mi slza. "Aha, to je mi líto... Jinak jsem Ela." Představí se. "Jane. Těší mě." Řeknu a usměji se.

Celou cestu až ke mě domů si povídáme. Nakonec si s Elou vyměníme čísla a já jí slíbím pozvání na kávu jako poděkování za odvoz. Potom se rozloučíme a já jdu do bytu. A tady se konečně rozbrečím. "Sakra... Další hajzl.. já jsem taková kráva.. proč vždycky já?" Nadávám si, když pláču opřená o vchodové dveře...

______________________________________ Ahoj, takže chci vám poděkovat, že pořád ještě čtete tento příběh. Moc vám za to děkuji. Ale bohužel počítám s tím, že ještě napíšu asi 2-5 dílů a potom ukončím první díl.

A jelikož už mám vymyšlený konec, tak ani nevím, jestli budu psát i druhý díl... :D Rozhodnu se až, jestli bude o další díl zájem...

Zatím pápá nana3737😘😍