Závodnice

29) Sama

Potom se rozloučíme a já jdu do bytu. A tady se konečně rozbrečím. "Sakra... Další hajzl.. já jsem taková kráva.. proč vždycky já?" Nadávám si, když pláču opřená o vchodové dveře. Asi po hodině se konečně zvednu. Doběhnu do koupelny, kde si odmaluji černé pandí kruhy rozteklé řasenky. Potom se převléknu a jdu ven ke svému autu. Nasednu a jedu na okruh. Už jedu hodně vysokou rychlostí. Ale pořád přidávám. Je to úžasné uvolnění. Cítím tu rychlost. To jak se zabořím do sedačky. Jak slyším ten krásný zvuk motoru. Nebo zvuk brzd v zatáčkách. Zvuk toho, jak pořád přidávám rychlost. V tu chvíli zapomínám na všechny problémy a na Luka.

Už jedu opravdu rychle. Když jedu okolo "tribuny" uvidím šmouhu v červených šatech. Je mi hned jasné, že je to Em. "Tak poslední kolečko a půjdu si s ní popovídat a čelit realitě." Řeknu sama sobě nahlas. Už asi blázním. Ještě víc šlápnu na plyn. Už jen dvě zatáčky. Pak se musím vrátit do kruté reality, pomyslím si a hned na to se rozpláču. Přes zaslzené oči nic nevidím. Chci si utřít jednou rukou slzy. V tom ale dostanu smyk. Snažím se to vyrovnat a zachránit se. Ale v téhle rychlosti to jde hodně špatně, možná dokonce vůbec. Tohle je nad moje síly. Už vím, že brzy přijde náraz.

A přesně takhle jsem umřela. Sama. Bez přítele. Bez matky. Bez otce. Bez rodiny. Bez blízkých lidí. Bez štěstí. Bez lásky. Bez něj. A vlastně skoro i bez přátel. Prostě sama. Bez pomoci. Jen kvůli sobě. Jen kvůli tomu, že jsem to nezvládla. Kvůli tomu, že jsem nedávala pozor. Jo, zní to jako špatná smrt a víte co? Byla to špatná smrt...
.
.
.
.
.
.
.
.
Ano, byla špatná, ale ne úplná. Neumřela jsem. Nebo vlastně umřela, ale jen na pár sekund.

Z pohledu Em
Šla jsem do práce, protože jsem zapomněla dodělat nějaké dokumenty na zítřejší schůzku se sponzory dalšího závodu. Když jsem uslyšela, někoho na dráze. Hned mi bylo jasné, že jde o Jane. Nikdo jiný sem nemá dne přístup. Jane jezdila po okruhu ve veliké rychlosti a vůbec si mě nevšímala. Celou dobu jsem jí pozorovala. Jezdí pořád lépe a lépe. Je
Zrovna projela okolo mě a ještě více zrychlila. Pak už zmizela v zatáčkách. A objevila se až když už byla zase skoro u mě. Najednou vídím, jak dostane smyk. Snaží se auto ustálit. Je to ale marné. Naráží​ do mantinelu.

"Sakra. Doprdele. Né. Jane?" Křičíme a utíkám k autu. Jane leží ve vnitřku auta a nehýbe se. Všude má škrábance a krev. Rozpláču se. Otevřu dveře a využijí veškerou svojí sílu a Jane vyndám ven. Naštěstí nebyla pod ničím zaklíněná. Položím ji na asfalt. A začnu kontrolovat, její životní funkce. "do hajzlu." Zařvu když zjistím, že nedýchá a má velmi slabý tep. Začnu s dýcháním z úst do úst a masáží srdce. Doufám, že mi ten zdravotnický kurz k něčemu byl.

Nakonec se Jane konečně alespoň trochu nadechne, ale pořád je v bezvědomí. Rychle zavolám sanitku. A snažím se při tom kontrolovat Jane.

Sanitka přijede za 15 minut. Zakřičím na záchranáře a oni přiběhnou i s nosítky. Jeden z nich zkontroluje Janin stav, pak už ji nakládají na nosítka. "Můžu jet s vámi?" Zeptám se. "Ano, ale rychle." Odpoví jeden ze záchranářů, když nakládají Jane do sanitky. Já si vylezu k ní a za námi ještě jeden lékař. Chytnu Jane za ruku a pořád dokola ji šeptám jednu jedinou větu,:" Zvládni to, jsi ten nejsilnější člověk." Pořád pláču. Lékař, který zatím připevní na Jane snad veškeré přístroje, které v sanitce jsou, se na mě povzbudivě usměje.

Za chvíli jsme už v nemocnici, kde Jane převezou okamžitě na sál a já si sednu na židle před ním....

______________________________________ Pokračování příště :D
Nana3737