Výkupné (S.M.)

O D P O R N Á

*Shawn*

Jako by se mi zhroutil svět před očima. Nedokáži se vyznat ve svých pocitech, nikdy jsem to neuměl, proto nevím, jestli jsem naštvaný, smutný nebo jakou emoci vlastně právě teď pociťuji. Vím jen, že hůř jsem se necítil už dlouho. Při představě, že na Sam bude sahat ten zkurvený grázl, mám chuť postřílet všechny okolo sebe.

Proč jen mu to Samantha dovolila? Myslí si, že mě zachránila, stejně tak jako mou matku, ale vůbec mi nepomohla, spíše jsem teď ještě více zničený. Pořád mám před očima celou tu aféru, která se zde odehrála. To jak bezmocně stála přímo přede mnou. Celá od krve, vysílená, naprosto zničená. Stále mi vrtá hlavou, proč měla na stehnech ty řezné rány. Ubližovali jí snad? Bolí mě pomyšlení, že kvůli mně tak trpěla a pořád trpí. Nevím, jestli je správné dávat si to za vinu, ale rozhodně je to má chyba. Nemůžu z hlavy vyhnat myšlenku na její křehké tělo, které se bude vzpírat pod tělem toho kreténa. Trhá a drásá mě to za ni. Nejhorší je, že dostat ji od tamtud je více než nemožné. Moc ji chci mít zase u sebe, v bezpečí. Co s ní asi udělá?

"Kurva!" rozkřiknu se a kopnu do bedny před sebou.

Do sklepení vejdou dva holohlaví chlápci, vezmou mě pod pažemi a odvedou pryč.

"Co to sakra děláte?!" vyjeknu, když mě strčí za mříže.

"Steven málokdy dodrží slib," řeknou jen a zmizí mi z dohledu.

"Pusťte mě! Na něčem jsme se dohodli!"

Nic. Jen ticho a tma. Své dlaně zabořím do svých vlasů a silně si za ně zatahám. Zavřu oči, zatnu čelist a všechny svaly a snažím se trochu uklidnit, najít rozumné řešení, namluvit si, že ještě není vše ztraceno.

*Samantha*

Probudím se na tom samém místě, stále jen zabalená v ručníku. Doufala jsem, že se mi snil jen zlý sen, ale bohužel je to reálné. Panuje zde ohlušující ticho, Steven už se nesnaží  dostat dovnitř.

Dojdu k zrcadlu v koupelně a pohlédnu na svůj ztrápený obličej. Jsem celá napuchlá a ulepená od slz. Mé oči jsou plné bolesti, každá část mého těla je nakřáplá. Potřebuji všechny rány zase zcelit, ale to bez Shawna nedokáži.

Sevřelo se mi srdce a z mých očí vytryskl slaný pramen. Silně jsem praštila do umyvadla a poté se sesunula k zemi. Nohy jsem si přivinula k tělu a pustila se do neutuchajícího pláče. Mé slzy jsou naprosto zbytečné, ale nedokáži je potlačit. Mám pocit, jako by mé neposkvrněné srdce právě krvácelo, chybí mu totiž on.

***

Den se vystřídal s nocí a noc s novým dnem. Stále jsem tu uvězněná bez kousku jídla, pití a oblečení. Steven se za tu dobu stále neozval a já jsem jen ráda.

Dnes mám v plánu utéct odsud. Nevidím jinou variantu, než uniknout hlavním vchodem. Uvažovala jsem také o oknu, ale tuto volbu jsem nakonec vyloučila jako v mém případě nemožnou.

Když jsem nejmíň půl hodiny strávila posloucháním zvuků za dveřmi, rozhodla jsem se přejít k věci. Odemkla jsem a zcela tiše pootevřela dveře. Jakmile jsem spatřila jen prázdnotu, vyběhla jsem z místnosti ven na chodbu. Můj tep se razantně zrychlil. Zhluboka se nadechnu a jdu tím směrem, kterým jsem se zde včera dostala. Sejdu schody a došlápnu na dřevěnou podlahu, která ihned nepříjemně zavrzá. Semknu rty do úzké linky a zůstanu stát na místě. Mé srdce bije jako o závod. Když se nic neděje, pokračuji ve své cestě. Konečně stojím před hlavními dveřmi obrovské vily. Zatáhnu za kliku a nic, zamčeno. Zkusím to ještě párkrát, ale bez efektu. Zaslechnu rychle blížící se kroky, prudce se otočím a spatřím toho slizouna. Zvedne se mi žaludek a mé tělo naprosto znehybní. Jeho dlaň se napřáhne ve vzduchu a silně mi přistane na tváři. Upadnu k zemi a popadnu se za pulzující místo. Setřu si slzy, které se při štiplavé bolesti prodraly na povrch. Opravdu takhle dokázal uhodit dívku? Jak jsem si po tom všem mohla myslet, že by to nedokázal. Tvrdě mě popadne za paži a táhne mě někde pryč. Vzpírám se a snažím se mu vyškubnout, ale oproti něj jsem naprosto bezmocná. Dojdeme do ložnice. Chytne mě za vlasy a shodí na postel. Mé zápěstí se opět ocitne v poutech.

"Ty malá mrcho. Myslíš si, že se mi budeš zamykat v pokoji, nebo se dokonce budeš pokoušet utéct? To se pleteš holčičko, ty budeš tady a už nikdy se odsud nedostaneš. A já se s materiálem na sex nemazlím, tvrdě ho šukám. Za vše si můžeš sama, kdyby jsi poslouchala, mohla jsi na tom být o něco lépe!" vyprskne a začne mi stahovat ručník.

Nedokáži zabránit slzám stékajících po mých rudých tvářích. Shawn byl první a měl být také poslední člověk, kterému mé tělo patří. Nikdy jsem nikomu nedovolila, aby se k mému tělu dostal tak blízko, až Shawnovi. Teď jsem jen lehná dívka, která své tělo nechává ubohým zoufalcům, ač nedobrovolně. Stevenovy doteky jsou mi nepříjemné, hnusí se mi, je mi z nich zle, bolí mě. Jeho polibky jsou tvrdé, bezcitné, možná až fyzicky bolestivé. Kouše mě a štípe. Chci, aby přestal. Prosím ho, ale on se stále zuby zarývá do mých prsou, až mi z očí tryskají slzy. Přisaje se do místa nad bradavkou a nekompromisně začne onu oblast sát. Cítím, jak se mi v tom místě sráží krev. Nechci na prsu jeho značku, snažím se ho odškubnout od své kůže, ale marně. Svlékne si kalhoty a bez jakéhokoli čekání ani sebemenšího slitování do mě zasune celou svou délku. Přiráží rychle, neohlíží se na mě, jde tady pouze o něj. Je mu zcela ukradené, zda mě to bolí či ne, zkrátka si chce užít a já jsem jen pomůcka. Jeho přírazy jsou tvrdé, plné zloby a nelidskosti. Necítím žádnou rozkoš, jen bolest, smutek a naprosté vysílení. Modlím se, aby už přestal. Kousne mě do tváře a děsivě se zamračí.

"Tak křič kurva!"

Mlčím, je slyšet pouze můj pláč.

"Okamžitě se vzpamatuj a spolupracuj!"

Když jsem stále zticha, jeho obličej ještě více potemní.

"Jestli nebudeš spolupracovat, příště to bude mnohem horší!"

Se vší nechutí začnu spolupracovat. Je mi odporně. Nedokážu přestat plakat. Naštěstí to netrvá dlouho a Steven se konečně udělá. Vstane z postele, hřbetem ruky si z čela setře kapičky potu, oblékne se a zmizí z místnosti. Nechá mě nahou a připoutanou k posteli, jen s hrůzou v očích a se zlomeným srdcem.

Nedokáži popsat své pocity. Hůř jsem se ještě nikdy necítila. Tak moc se mi teď hnusí mé tělo. Připadám si tak nechutná, špinavá, naprosto k ničemu. Stále pláču. Chci odsud pryč, chci na vše zapomenout. Na tohle se ale zapomenout nedá, poskvrnilo mě to na celý život. Potřebuji se obléknout, abych se nemusela dále koukat na ty odporné cucfleky na svých prsou a na své celé tělo. Taky je mi zima a všechno mě bolí. Jak dlouho tady ještě budu takhle ležet? Mám chuť hlasitě zakřičet, smýt ze sebe jeho doteky. Stále je cítím. Ještě nikdy jsem se necítila tak špinavá, odporná a ublížená, opravdu nikdy.

***

Snad se část líbila (:

Co na to říkáte?

Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení🙏.

Ahoj💜.