Výkupné (S.M.)

S L Z Y

*O tři dny později*
*Samantha*

Už od rána jsem měla takové divné tušení a potom, když ke mně přišel doktor s oznámením, že mi musí něco vážného sdělit, mé ponětí se mi potvrdilo.

Když dokončil zcela úplně poslední větu svého proslovu, odešel z místnosti a já zůstala dočista sama. Vlastně to bylo to co jsem potřebovala, jestli vůbec existuje něco, co jsem v tu chvíli doopravdy chtěla.

Nedokáži popsat ten pocit, jak jsem se cítila, když mi to všechno oznámil. Jako kdyby mou hruď propíchl ostrý nůž. Nemohla jsem mluvit, dýchat, vnímat realitu. Vše kolem mě se zastavilo. V tu chvíli existovaly jen mé myšlenky. Nemohla jsem ani plakat. Možná proto, že jsem pociťovala neskutečnou bolest nebo možná taky proto, že jsem dostala neuvěřitelný šok.

Trvalo to možná hodinu, co jsem jen tak ležela a koukala do prázdna. Když jsem začala přemýšlet nad Shawnem, nad tím, že mu nikdy nebudu moci dát dítě nebo nad svými rodiči, že jim nikdy nedám vnouče, z mých očí vytryskl pramen slané vody. A tím to začalo, do pěti odpoledne mé oči nezůstaly ani na chvíli suché. Plakala bych dál, kdyby nepřišli mí rodiče. Věděli to všechno dříve než já a to mě donutilo k nim cítit jakýsi hněv. Ačkoliv to ode mě bylo krapet bezohledné, pocelou dobu jsem s nimi nepromluvila. Oba dva se mě snažili ukonějšit, ale nedařilo se jim to. Uvnitř sebe mám obrovskou ránu, kterou pouhá slova nezahojí.

Nechci je vyhánět, ale ocenila bych samotu. To je to, co právě potřebuji. Všechen lidský kontakt mě akorát tak unavuje.

Pocit bezmoci, viny a selhání. Proč zrovna já musím být ta, která přišla o možnost mít dítě? Existuje tolik žen, které děti nikdy nechtějí, přičemž jsou plodné. Vždy jsem si říkávala, že se mi tohle stát nikdy nemůže a stalo se.

***

Druhý den ráno, hned po snídani, kterou jsem do sebe dostala jen ze slušnosti, pro mě přijeli rodiče. Konečně se vrátím domů a ucítím vůni svého pokoje.

Za tu dobu, co jsem byla v nemocnici, se na mě přišli podívat snad všichni mí dobří přátele, vážím si toho, že mám tak úžasné a nenahraditelné kamarády.

V autě panuje hrobové ticho. Pouze rodiče občas prohodí nějaká bezvýznamná slova. Vlastně je ani nevnímám dostatečně na to, abych jim mohla odpovědět. Hledím z okýnka a pozoruji modré nebe, ptáky, kteří se vznášejí ve vzduchu a letí někde neznámo kam. Závidím jim jejich křídla, tu svobodu a lehkost, se kterou plachtí až nad mraky. Otevřu okýnko a nakloním se ven. Vítr mi cuchá vlasy a štípe mě do tváří. Nakloním se víc, ruce natáhnu do dálky a zavřu oči. Miluji to, ten pocit svobody, vítr, to jak mi vlají vlasy a jak moc se cítím osvobozená od všech starostí. Nemám důvod se usmívat, ale ten skvělý pocit mi vykouzlí široký úsměv na tváři.

"Sam! Nenakláněj se tak! Je to nebezpečné!" Okřikne mě matka, tudíž mi nezbyde nic jiného než ji uposlechnout.

Jakmile zaparkujeme před našim domem, ihned se rozeběhnu k sobě do pokoje. Zamknu za sebou. Potřebuji být sama, potřebuji klid pro své myšlenky. Je tady neobvyklý pořádek a příjemně vyvětráno. Do očí se mi nahrne nespočet slz. Nedokáži je potlačit, proto se uvolním a nechám své tělo, aby ventilovalo veškeré vnitřní emoce.

"Zlato?" Zaklepe na dveře mého pokoje má matka.

"Teď ne mami" Řeknu vzlykavě, i když jsem se ze všech sil snažila promluvit zcela normálním hlasem.

Máma už nic neříká a mně je jasné, že odešla. Pustím se do panického pláče, který nejde zastavit. Netuším, kde se ve mně bere tolik vody. Můj pláč je jako moře, ne-li oceán.

Mé tělo křičí o pomoc, ale všichni ho slyší jen šeptat. Mé slzy se valí dolů po polštáři jako řeka. Těžce se mi dýchá. Cítím se tak bezmocná.

"Sam," za dveřmi zaslechnu Shawna, kterého bych tady v tuto chvíli opravdu nečekala.
"Můžu dovnitř?"

"Co tady teď děláš? Běž prosím domů. Chci být sama," dlaní si setřu louže vody na lících.

"Přede mnou se nemusíš stydět plakat."

"Chci být prostě jen sama," zvýším hlas.

"Sam.. Víš, že neodejdu."

"Odejdeš, prosím tě o to."

"Budu tady, dokud mě nepustíš dovnitř."

"Věděl jsi to!"

"Jo věděl."

"Proč jsi mi nic neřekl?"

"Všichni to s tebou mysleli dobře. Nebyla jsi připravená to slyšet. Nemůžeš nám to přeci vyčítat."

"Běž domů."

"Opravdu se na mě zlobíš? Lásko odemkni."

"Já jen nestojím o společnost."

"Dobře," řekne sklesle a pomalu se vytrácí z mé blízkosti.

Nečekala jsem, že odejde, ale jsem ráda, že to udělal. Nedokázala bych se mu ani podívat do očí. Už nemám žádnou cenu. Jednou, když dospěje, opustí mě. K čemu mu bude neplodná žena, když si bude chtít založit rodinu. Nechá mě samotnou. Jaký je život bez dětí? Nikdy nebudu mít potomka, zestárnu úplně sama.

***

Snad se část líbila (:

Děkuji za první místo ve Fan Fikcích🙏. Miluji vás💕.

Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení🙏.

Ahoj💕.