Výkupné (S.M.)

V I N N Ý

*O dva dny později*
*Shawn*

Sedím na ledové podlaze a hledím do prázdna, když vtom zaslechnu zavrzání mříží. Trochu sebou cuknu, jak se leknu a vmžiku pohlédnu k chlápkovi, který mě probodává temnýma očima. Netrvá to dlouho a vše mi docvakne.

"Nesu jídlo," zabručí a ohne se k zemi, aby na ni mohl položit nerezový tác.

Vůbec neváhám a do onoho týpka se bezhlavě pustím. Nevnímám bolest, jsem plný adrenalinu. Pěstí ho mlátím do obličeje, cítím krev, která mi stéká po prstních kloubech. Nevím, zda je má nebo jeho, ale nepřestávám. Zatínám čelist a všechny svaly. Na čele mi vyskakuje patrná žíla. Vybíjím si na něm všechnu zlost. Přesně tohle jsem potřeboval. On je slabý, už se nedokáže bránit. Když je absolutně vysílený, nechám ho ležet na zemi a vyjdu zpoza mříží ven. Nezapomenu za sebou zavřít a zamknout, aby se odtamtud nedostal. Přeběhnu k velkému stolu se spoustou harampádí. Popadnu jedinou užitečnou věc, kterou je zbraň. Zkontroluji, jestli je nabitá a poté se s plně použitelnou pistolí rozeběhnu pryč ze sklepení, najít Sam.

*Samantha*

Ležím nahá v posteli a zápěstí mám stále v poutech. Od prvního dne, kdy jsem se sem dostala, jsem se odsud pohnula maximálně na záchod. Odpoutá mě taky ve chvíli, když mi donese jídlo, ale ihned poté, co se alespoň krapet nasytím, mě opět uvězní v poutech. Ten chlap nemá pořád dost, každým dnem je to bolestivější, pokaždé když do mě znovu pronikne, do očí se mi nahrnou slzy. Mé tělo je poseto modřinami, cucfleky a všelijakými škrábanci. Jsem naprosto zničená, bez kousku naděje, bez kousku štěstí. Mé tělo se pomalu hroutí. Vždy mi bylo vzácné, ale teď bych se ho nejraději zbavila. Pouze mi připomíná vše to špatné. Jsem bezcenná, k ničemu. Připadám si strašně, jako kdyby se má duše skrývala ve špatné skořápce.

Slyším kroky, do očí se mi opět hrnou slzy, už vím, co mě čeká. Další dávka bolesti. Svá oční víčka přitisknu silně k sobě, abych neviděla do jeho děsivé tváře a jen čekám na moment, kdy se mě opět tak tvrdě a bezcitně dotkne, kdy mě zase pohltí všechna ta špína a odpornost.

"Bože Sam," vydechne nakřáple hlas, který bych zde nečekala ani ve snu.

Mé uši pohltí tu dávku rozkoše, kterou jim dopřál onen příjemný tón jeho hlasu. Otevřu oči a pohlédnu na osobu na konci místnosti. Rozpláču se, když spatřím to všechno, co jen kdy bych spatřit chtěla. Stojí tam jako přikovaný s očima temnějšíma než jindy. Jsou plné lítosti, smutnu, zloby a slz. Protřepe hlavou a rychlými kroky se rozejde ke mně. Uvolní mé zápěstí z kovů a vtáhne si mě do objetí.

"Moc se omlouvám Sam. J- já-" zmlkne a nechá si po tvářích stéct pár slz.

Zabořím se do jeho krku a taky se pustím do pláče.

"Chci pryč," vzlyknu.

Shawn vstane, vezme mě do náručí a společně se mnou odchází pryč z této místnosti.

"Už budeš v bezpečí zlatíčko," špitne mi do vlasů.

Dojdeme k východovým dveřím, ale ty jsou stále zamčené.

"Ale, ale," zaslechnu ten odporný hlas.

Shawn mě postaví na podlahu, neudržím se a upadnu. Shawny se krapet lekne, ale nenechá se tím vyvést z míry. Popadne zbraň, kterou měl doposud za opaskem a namíří ji na Stevena.

"Chlape. Uklidni se," uchechtne se ten kretén.

Nevidím Shawnovi do obličeje, ale dokáži si jeho strašidelný výraz ve tváři živě představit. Zaslechnu výstřel a v ten moment zavřu oči. Když je po chvíli otevřu, uvidím Stevenovo tělo povalující se na podlaze. Shawn prostřelí zámek ve dveřích, popadne mě do náručí a odnáší mě pryč z tohohle domu. Znovu použije pistoli, tentokrát na prostřelení okýnka u Stevenova auta. Vůz otevře a usadí mě na sedačce spolujezdce. Sám se usadí za volant, nastartuje a vyjede na silnici. Jedeme nepovolenou rychlostí pryč od této budovy, budovy plné špatných vzpomínek.

"Sam, ani nevíš jak moc mě to mrzí. Všechno je má vina, neměl jsem-" zaskočí se a podá mi své triko.

"Co?" mírně se zamračím a vezmu si od něj ono triko.

"Zamilovat se. Neměli jsem se dát dohromady."

"Co to plácáš?! Proč to teď říkáš?! Ty- ty toho snad lituješ?"

"N- ne. Teda trochu. Kdybych tě nechal, byla bys v bezpečí."

Jen mírně pootevřu rty, abych mohla promluvit, ale nakonec zůstanu zticha.

"Moc mě to bolí," špitne Shawn.

Nechápavě k němu pohlédnu, čímž si vyžádám vysvětlení.

"To co ti udělal."

"Nemůžeš za to."

"Ale můžu Sam!"

"To já jsem to navrhla."

"Kdyby ses do té situace nedostala, nikdy bys to nenavrhla, neměla bys tu příležitost. To já jsem tě do té situace zatáhl."

"Přestaň."

Shawn utichne a zaparkuje před malým domkem daleko od centra.

Konečně jsme zase tady. Myslela jsem, že se této chvíle už nikdy nedožiju. Nemůžu uvěřit tomu, že mě odtamtud Shawny dostal.
Chci vylézt z auta, ale podlomí se mi kolena a nebýt Shawna, skončím na zemi. Shawn si mě opět vezme do náručí a odnese mě domů.

"Chci se okoupat," promluvím do ohlušujícího ticha.

"Dobře," dojde se mnou do koupelny a posadí mě na okraj vany.

"Dáš si sprchu nebo-"

"Jo."

"Zvládneš to?"

"Nějak si poradím."

"Dobře, kdyby cokoliv, zavolej mě."

Přikývnu a nechám ho jít. 

Svléknu si tričko a pomalými kroky dojdu ke sprše. Nemůžu se udržet na nohách, jsem neuvěřitelně slabá. Zapnu sprchu a zády sjedu po ledové zdi směrem k zemi. Důkladně se oplachuji vodou, dřu si kůži, snažím se ze sebe všechno smýt, ale marně. Ať se drhnu sebevíc, pořád si připadám špinavá. Po tvářích mi začnou stékat slzy, které se mísí s kapkami vody. Všechny ranky mě ve styku s vodou nepříjemně štípou, ale to je ta nejmenší bolest, kterou momentálně pociťuji. Sprchu si přidržím na hrudi a propuknu v neutuchající pláč. Vše mám stále před očima, strašlivé vzpomínky. Jsem zneuctěna.
Ani nepostřehnu, že Shawn vešel do místnosti. Pocítím jen jeho tělo, které se usadí vedle mě. Přivine si mě k sobě a jemně mě pohladí po zádech. Jeho dlaň, která mi přejíždí po holé kůži, mě nějakým způsobem uklidňuje. Mlčí, nechává mě plakat. Ví, že to potřebuji, vyplakat se.

***

Snad se část líbila ((:

Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení🙏💕.

Ahoj💕💕.