Vítr si pohrává s klidnou hladinou moře a vzniklé malé vlnky narážejí do boku skalisek. Mou duši zalila medová poleva utišujícího pocitu.
Zamilovala jsem se do tohohle místa, do toho nezvyklého ticha, do šumu moře, do starého majáku, do zrnek písk...
Ulice města jsou plné lidí, kteří pěšky kráčí buďto do svých domovů nebo navštěvují všemožné krámky.
Je teprve osm ráno, ale Los Angeles už od časného rána plnohodnotně žije.
Zaparkuji před malým květinářstvím s názvem "Sweet flowers". Pracuje zde Samanthina tetička, o které mi Sam nemálo vyprávěla.
Ono květinářství vypadá již z venku moc útulně a vůně květin jde cítit už z dálky. Nachází se v zapadlé ulici, kde nechodívá moc lidí, což je škoda, jelikož si tento podnik jistě zaslouží mnohem více zákazníků. Stojí hned vedle malé kavárny, která není taktéž nikterak vyhlášená, ale dle mého si to zaslouží stejně tak, jako malý krámek s květinami. Nic víc se v této ulici nenalézá. Možná proto zde nezachází moc lidí, protože mají vše po ruce v samotném centru města. Lidé už jsou takoví- zbrklí a otrávení z každodenních povinností.
Jakmile zatáhnu za kliku jistého květinářství, ozve se cinknutí zvonku, který ohlašuje příchod nebo odchod zákazníka. Tato prodejna je opravdu malá, útulná a voňavá. Nejsou tady pouze květiny, ale také posezení. V proutěných křeslech sedí dvě postarší ženy, které pijí kvalitní sypané čaje. Vypadají jako dobré přítelkyně a stálé zákaznice tohoto podniku, které si zde chodívají posedět a popovídat při šálku dobrého nápoje. Myslím si, že když někdo navštíví toto místo, je jen malá pravděpodobnost, že se opět nevrátí. Můj pohled se zastaví u závěsného proutěného křesla, které znám ze Samanthiného vyprávění. Když mi Sam líčila své dětství strávené v této prodejně, toto křeslo je pro ni dočista emocionální místo. Musel jsem se pousmát, když jsem si ji v tom křesle představil jako malou holčičku.
"Dobrý den, máte nějaké přání?" Pousmála se na mě žena za pultem.
Tato paní zde dokonale zapadá. Už od pohledu zaznamenáte její lásku ke květinám. Je milá, mírumilovná a vstřícná, přesně taková, jakou jsem si ji představoval.
"Dobrý den, chtěl bych kytici devíti růžových tulipánů"
"Má neteř miluje tulipány" Prohodí žena za pultem a mírně se nad svými slovy pousměje.
"Má přítelkyně také."
"Musí být šťastná dívka, když má muže jako jste vy"
Mlčím, pouze se pousměji a zaženu myšlenky na věc, kterou jsem nám oboum způsobil.
"Prosím" Podá mi kytici zabalenou v novinovém papíře.
"Je krásná, děkuji" Vtisknu jí do dlaně požadované peníze a následovně opustím nevelkou prodejnu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
***
V nemocnici je vcelku klid. Možná je to tím, že je tak málo hodin.
Výtahem vyjedu do druhého patra a vydám se se k jednotce intenzivní péče. Otevřu dveře místnosti a v tu chvíli, jako kdyby mi někdo vyrazil dech. Hned vedle Samanthiny postele sedí muž svírajíc její ručku. Tvář má povadlou, plnou lítosti a ani očkem ke mně nepohlédne.
"Čau" Pozdravím ho bez ostychu.
Muž ke mně pohlédne, ale nic neříká, pouze se nechápavě zamračí.
"Ty jsi-" Začnu, ale brunet sedící vedle Sam mě v okamžiku přeruší.
"Ty musíš být Samanthin přítel"
"Jo, to jsem... A kdo jsi ty?"
"Její nejlepší kamarád- Harry"
"Aha, zvláštní.. Nikdy se o tobě nezmínila"
"To ona o tobě taky ne"
"Asi k tomu měla důvod"
"Jsi snad masový vrah?"
"Ne.. Tak jsem to nemyslel"
"Musím říct, že Sam má na lepší"
"Vůbec mě neznáš"
"Nemusím tě znát.. Už od pohledu mi nesedíš"
Nic neříkám, jen se zasměji, zatímco dávám onu kytici tulipánů do vázy.
"Květiny?" Ušklíbne se Harry.
"Sam je miluje, obvzlášť tulipány, ale to by jsi jako její nejlepší kamarád mohl vědět"
"Vsadím se, že ji znám lépe než ty"
"To si nemyslím"
"Myslet si můžeš, co chceš"
"Smiř se s tím, že tě Sam prostě nechce.."
"Jak můžeš vědet, co ona chce?!"
"Už si vybrala"
"Kdybys nebyl ty, byla by moje"
"To možná jo, ale já jsem"
"Bohužel"
"Ten dárek sis mohl odpustit" Řeknu při pohledu na plyšového medvěda.
Jen se zasměje a palcem Sam přejede po hřbetu ruky.
"Víš Shawne.. Miluje mě, jen tebe o trochu víc"
"Chtěl bych mít takové sebevědomí.. A vůbec, odkud znáš mé jméno? Říkal jsi, že se o mně Sam nezmiňovala a já si nevzpomínám, že bych se ti někdy představoval"
"Jedinkrát zmínila tvé jméno, ale to je vše"
"Aha a co-"
"Já budu muset jít, takže se s tebou loučím, bylo to opravdu příjemné seznámení" Řekne ironicky.
"Nápodobně" Zasměji se, přičemž záporně zakroutím hlavou.
Konečně zase nastal ten klid. Jen já a Sam. Stále vypadá stejně. Mrtvolně bílá pleť a popraskané rty. Chybí mi její hlas a smích, pohled do jejich očí a usínání vedle jejího těla, její polibky a doteky. Nemám ponětí jak dlouho to ještě bude trvat, ale už teď je to nekonečná doba. Bez ní jako kdyby mi něco chybělo. Ona je to hlavní v mém životě, to ona je můj život.
