One More Second With You | FF Marcus & Martinus

Kapitola 3

"Co třeba procházka ve spodním prádle po Oslu.. hmmm?" zeptala jsem se ho. Jeho spokojený úsměv okamžitě zmizel. "To myslíš vážně?" "No jasně. Řekl jsi 'Cokoliv, co budeš chtít' a já si myslím, že tohle je ideální..." "To mě tak moc chceš vidět bez trička? Aby ses neroztekla" Já? Nad tebou? Určitě.... "No já ne, ale myslím si, že když potkáš nějaké fanynky, budou opravdu nadšené. To ony se z tebe roztečou" řekla jsem se smíchem. "Ale jestli se bojíš, vsázet se nemusíme" dodala jsem. "Tak to teda ne... Sázka platí." "Tak fajn." "Martinusi?" křikl na něj Marcus. "Promiň, ale už budu muset jít, Elizabeth. Ale doufám, že se ještě potkáme" řekl a znovu na mě mrknul. Má nějaké tiky nebo co? "Klidně jdi, mně vážně chybět nebudeš... A upřímně nevím, jestli doufám zrovna v to samé jako ty..." "Jsem si jistý, že doufáš. Jen si to nechceš přiznat" Egoista... "Radši už běž, ano?" "Jo, jasně....takže asi ahoj?" rozloučil se a odešel. Ani ne 10 vteřin na to se ke mně přiřítila celá vysmátá Ashley. "Co ti je?" zeptala jsem se, ale upřímně mi to bylo celkem jedno. "Já nevím. Jen jsem z toho všeho hrozně unešená. Je to prostě super" vypískla. Musela jsem se uchechtnout. Byla jak pětileté dítě, které právě dostalo lízátko... "Můžeme už jít?" zeptala jsem se. "Uhmm...co? Jasně" byla úplně mimo.
Před arénou na nás už čekal táta. Odvezl nás domů a já si to rovnou namířila do postele. Nebylo zrovna pozdě, ale chtělo se mi spát... Snažila jsem se usnout, ale přes dveře jsem slyšela sestru, jak všechno nadšeně vypráví. Vzpoměla jsem si na tu sázku. Jen jsem nad tím pokroutila hlavou, otočila se na druhý bok a vzápětí usnula.
.
Ráno jsem se probudila vcelku brzy. Ale jelikož jsem šla i brzo spát, nebylo se čemu divit. Vylezla jsem z postele a zamířila do koupelny, kde jsem se vysprchovala, vyčistila si zuby a rozčesala vlasy. Vydala jsem se zpátky do pokoje a vybrala si nějaké to oblečení ve skříni - černé legíny a vínové tílko.Oblékla jsem se a sešla dolů na snídani. U stolu už seděla mamka, taťka i Ashley a snídali. Popřáli jsme si dobré ráno a já otevřela ledničku. Nakonec jsem vytáhla jenom jogurt, vzala si lžičku a sedla si k nim. "Dneska pojedeme za babičkou. Pojedeš s námi?" zeptala se mamka. "Nevadilo by, kdybych tentokrát nejela?" zeptala jsem se. "Jasně, že ne. Ale jedeme všichni a nejspíš se vrátíme až večer, takže tu budeš celý den sama." "To nevadí" "A asi budeš muset dojít na nákup" řekla ještě. "Jo, jasně" odpověděla jsem a dojedla jogurt. Hned jak ostatní dosnídali, vyrazili za babičkou do vedlejšího města a mně nezbylo nic jiného, než dojít na ten nákup. Lednička byla z půlky prázdná a já si stejně chtěla zajít pro nějaké bonbony. Do menšího baťůžku jsem hodila peněženku a klíče. Obula jsem se, přehodila přes sebe černou rozepínací mikinu a s mobilem v ruce jsem měla namířeno do obchodu.
Cesta netrvala dlouho. Asi za 10 minut jsem tam došla. Vzala jsem si košík a postupně do něj začala házet různé potraviny - většinou to ale bylo ovoce. Miluju ovoce! Jako poslední jsem se vydala do uličky se sladkým. Nemohla jsem si vybrat, ale nakonec jsem si vybrala gumové medvídky. Ještě jsem se pozastavila nad pendreky. Sladký nebo kyselý? Nemohla jsem se rozhodnout. Najednou se za mnou ozval něčí hlas. "Ahoj." Pomalu jsem se otočila a spatřila člověka, kterého jsem opravdu potkat nechtěla. Martinuse... "Nazdar" řekla jsem mu. "Teda nečekal jsem, že se potkáme tak brzo" řekl, ale na tváři mu pohrával úšklebek. "Já třeba doufala, že se už nepotkáme." "Stejně milá jako včera" zkonstatoval. "Hmmm." "Vyhrál jsem sázku" řekl a mrknul na mě. Tak vážně... Co má pořád s tím mrkáním? Nějaká porucha?? "To teda ne..." odpověděla jsem okamžitě. "Ano, vyhrál, Elizabeth" vítězně se usmál. Jak?.... Proč?... Nechci s nim trávit den.... "Ale...jak?..." nic víc jsem ze sebe nedostala. "Celkem tě to rozhodilo ne? Ale já ti říkal, že vyhraju." "Kašlu ti na to" řekla jsem a vzala první balíček s pendreky, co jsem viděla. Otočila jsem se a chtěla jsem odejít, ale jeho ruka se omotala kolem mého zápěstí a trhnutím si mě přitáhnul k sobě. Nečekala jsem to a tak jsem lehce narazila do jeho hrudi. Až teď jsem si všimla, že je o něco málo vyšší než já. Dobře...tak o takových 10 centimetrů. Svou ruku nechal na mém zápěstí a druhou mi lehce položil na tvář a tím mě donutil kouknout se na něj. Stále se usmíval. Ale mě v tu chvíli do smíchu moc nebylo. V takovéhle blízkosti jsem se zrovna dvakrát dobře necítila... "Z toho už se nevykroutíš" řekl a podíval se mi přímo do očí. Měl je čokoládově hnědé. Super! Ode dneška nejím čokoládu... "Z čeho usuzuješ" zeptala jsem se. "Prostě jsem vyhrál a já chci svou výhru. A tou je den s tebou. I když by to vlastně měla být výhra pro tebe." Hlavně nulové sebevědomí.. "Zítra bude náš den. Ať se ti to líbí nebo ne." Chtěla jsem něco odpovědět, ale stihl to dřív než já. "Takže se uvidíme zítra" řekl, otočil se a odešel. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a šla k pokladně zaplatit nákup.

Další kapitolka💞 byla bych vám vděčná, kdyby jste napsali váš názor do komentářů💓💓

Xx Terez💞