One More Second With You | FF Marcus & Martinus

Kapitola 36

V sobotu a v neděli jsem zůstala znova celý den doma, ale už jsem se začala zase vracet do normálu. Bylo mi jasné, že to sice chvíli potrvá, ale i tak už jsem aspoň neležela v posteli. Dopsala jsem si všechny poznámky za uplynulý týden, dala si do pořádku pokoj a pomáhala jsem mamce.  Vlastně jsem potřebovala být něčím zaměstnaná, abych nemusela myslet na Martinuse.

Ráno jsem se vzbudila a rovnou si to namířila do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Oblékla jsem si nějaké džínové kraťasy, černý crop top a kolem pasu si zavázala modro-černou kostkovanou košili. Nasnídala jsem se, obula, vzala si kabelku a mobil do ruky a vyrazila jsem do školy.

Cestou jsem se potkaly s Mel a tak jsme šly spolu. Když jsme došly ke škole, všechny pohledy se na nás stočily - přesněji na mě. Bylo mi to nepříjemné. Kdyby mě Mel neodtáhla do školy, zůstala bych tam přimraženě stát. Bohužel jsme neměly stejnou první hodinu a tak jsme se musely rozdělit. Vešla jsem do třídy a rovnou si sedla do poslední lavice a snažila se ignorovat všechny pohledy. Zazvonilo na hodinu a hned na to do třídy vešla učitelka. Vytáhla jsem si sešit, ale pozor jsem nedávala. Měla jsem naprosto vypnutý mozek a nepřemýšlela jsem naprosto o ničem.

Z mého 'transu' mě vytrhl zmuchlaný papírek, který mi přistál na lavici. Rozhlédla jsem se po třídě, ale všichni si zapisovali poznámky nebo aspoň koukali na tabuli. Opatrně jsem ho rozbalila. Jak tohle může někdo napsat? Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Jde oboje najednou? Bylo tam spousty slov, ale nejvíc bijící do očí byly 'děvka' 'kurva' 'bylo jen otázkou času, než vymění takovou popelnici'. Upřímně mě to překvapilo. Vždycky mi přišlo, že jsem s lidmi v mojí třídě vycházela dobře a teď tohle? Vážně? Ještě jednou jsem se rozhlédla po třídě a tentokrát už většina lidí věnovala pozornost mě a na tváři jim pohrával pobavený úšklebek.

Papírek jsem zpátky zmuchlala, strčila do kabelky a začala si malovat do sešitu. Snažila jsem se vyhýbat kterémukoli očnímu kontaktu. Hned jak zazvonilo, vystřelila jsem ze třídy. S Mel jsme se potkaly u skříněk a šla jsme spolu na další hodinu. Cestou jsem jí vše řekla. Soucitně se na mě podívala, obejmula mě a řekla, že je to časem přestane bavit. Časem... Jak dlouho to ale vydržím? 

Zbytek dne jsem naštěstí strávila s Mel a Tobiasem, který se k nám přidal na třetí hodině. Pořád vyprávěl o té slečně, kterou potkal na té charitativní akci. Samozřejmě, že jsem za něj byla šťastná, ale zároveň celkem bolelo tohle poslouchat.

Vlastně i velkou oporou mi byl nečekaně Marcus. Podporoval mě přes zprávy a dodával mi dobrou náladu. Občas jsem se nad jeho humorem zasmála i nahlas. Mám pocit, jako by mi nahradil Luka, kterého jsem dlouho neviděla. Vlastně se mi vůbec neozval, ale nějak moc mě to netrápilo.

Došla jsem domů a vyčerpaně sebou hodila na postel. Chvíli jsem jen tak ležela, ale pak mi pípnul mobil. Myslela jsem si, že to je Marcus a tak jsem se ani nedívala na jméno a s úsměvem rozklikla zprávu. V tu chvíli úsměv zmizel tak rychle, jak se objevil. Ta zpráva byla od Martinuse...

Tak to ukončíme v tom nejlepším😂😂 každopádněk té nové knížce, rozhodla jsem se, že vyjde ve středu 💗 takže jestli někdo budete chtít, budu ráda, když si ji přečtete 💓 no...doufám, že se bude líbit🙏

Xx Terez💪