One More Second With You | FF Marcus & Martinus

Kapitola 32

"Dělěj, už musíš něco sníst! Za celý tenhle týden si nesnědla skoro nic a podívej se, jak ti vykukují kosti. Vždyť už jsi jenom kost a kůže" řekla má matka a pod nos mi strčila talíř s nějakou polívku. Jen jsem zavrtěla nesouhlasně hlavou a odstrčila jí od sebe pryč. "Elizabeth, vždyť jsi úplně podvyživená. Vůbec nejíš, pomalu ani nepiješ a zatím jsem tě neslyšela říct ani jedno slovo. Seber se už! Nemůžeš zůstat takhle navěky" vyhrkla a s tím odešla z pokoje a tu polívku si naštěstí vzala sebou.

Jak po mě může chtít, abych jedla? Absolutně na nic nemám chuť a ani náladu a mám pocit, že kdybych do sebe dostala třeba jen jednu lžičku, moc dlouho by to ve mě nevydrželo. Celý tenhle týden jsem nebyla ve škole, protože jsem na to neměla. Vlastně jsem se pořádně ani nezvedla z postele. Ale pokrokem bylo, že slzy mi přestaly téct někdy ve středu. Nejspíš už jsem na to neměla sílu a ani dostatek tekutin ve svém těle.

Mel za mnou chodila každý den po škole a vyprávěla mi zážitky ze školy. Dokonce tu byl i  dvakrát Tobias. I on mi něco vyprávěl, ale já většinou neposlouchala ani jednoho. Vlastně jsem celé dny jen ležela na posteli, koukala do stropu a přemýšlela o všem možném. Ani mobil jsem si za celou tu dobu nezapnula, protože jsem se bála, jestli mi náhodou nenapsal Tinus. Už takhle to bolelo, navíc jsem měla na obou tapetách naší fotku a to bych už asi nezvládla.

Vím, že bych se přes to měla prostě přenést, ale nějak to nejde. Rozhodně se to snadněji řekne než udělá...

"Už by sis mohla zapnout ten mobil! Několikrát jsem ti psal a nepřišla mi žádná odpověď" vřítil se mi do pokoje Tobias. Jen jsem tázavě pozvedla obočí, ale zůstala jsem zase zticha. "Kdyby sis zapnula ten mobil, věděla bys, co tak důležitého mám na srdci." Pokrčila jsem rameny a hlavou mu naznačila, aby si sednul. "Podle mě už bylo tohohle truchlení dost a tak tě zítra večer někam vytáhnu" řekl a věnoval mi úsměv. "Táta jde zítra na jednu charitativní akci a já musím jít s ním a vzít si sebou doprovod." "A co já s tím?" zeptala jsem se. "Ty půjdeš se mnou." "Ne, vezmi někoho jiného. Já rozhodně nikam nejdu" vychrlila jsem ze sebe. "Tak zaprvé, nikoho jiného nemám a zadruhé, už potřebuješ někam vypadnout. Přece tu nezůstaneš do konce svého života ne? Vykašli se na něj a začni si na něj a začni si znovu užívat a kašlat na ostatní! Už je čas se přes to přenést." "Ale mě se nikam nechce..." pípla jsem. "Notak... jenom ti to pomůže se zase dostat do starých kolejí. A navíc, už nikde neseženu tak nádherný doprovod, jako jsi ty" řekl. "Jasně... momentálně by jsi i v popelnici našel hezčí doprovod, než jsem já." řekla jsem a trochu se pousmála. "No konečně se usmíváš!" vykřikl najednou, až jsem sebou trhla. "Ale pravdu nemáš a hádat se s tebou nebudu. Zítra si tě tu vyzvednu v 18:00 a nechci slyšet žádné námitky. Prostě si oblečeš nějaké dlouhé společenské šaty ve kterých se budeš cítit dobře, učešeš se a jestli budeš chtít, tak se i namaluješ" řekl rozhodně a než jsem stihla něco namítnout, odešel.
Možná to není až tak špatný nápad, když tak o tom přemýšlím.
Kdybych jen věděla...

Názor? 😏💓

Xx Terez 🙊