One More Second With You | FF Marcus & Martinus

Kapitola 21

Když jsem zametla celý pokoj, uklidila jsem zpátky smeták a lopatku a sedla si zpátky vedle Martinuse. "Musím ti něco říct" řekl, posadil se a vážně se na mě podíval. Celkem mě tím vyděsil, ale snažila jsem se nemyslet na různé katastrofy. "Uhmm...Ano?" "Já... s Marcusem pojedeme na nějakou dobu pryč" řekl nervózním hlasem a pohled stočil na postel. "Vážně? Kam?" zeptala jsem se. "No...Finsko, Švédsko, Dánsko.... a další." "Já to asi nechápu" řekla jsem zmateně. Zhluboka se nadechnul, vydechnu a vyhrkl "S Marcusem jedeme pryč, protože ve všech těchto zemích máme vystupovat. Bude to naše turné..." "Na jak dlouho" nevěděla jsem, jestli to chci vůbec vědět. "Na 2 měsíce, možná trochu dýl" skoro zašeptal. "Uvidíme se v průběhu?" "Jen jestli za mnou přiletíš" řekl.
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Samozřejmě jsem byla neuvěřitelně ráda za něj. Přece jenom to byl nejspíš jeho sen a dělá to, co ho baví. Opravdu jsem mu to přála, ale... Rozhodně nemám svoje kapesné tak vysoké, abych si mohla dovolit létat tam a zase zpátky a bylo mi jasné, že rodiče mi to nezaplatí. Takže to nejspíš dopadne tak, že se nejmíň dva měsíce neuvidíme... Vím, že se to nezdá tak dlouho a navíc mezitím začne nový školní rok, ale i tak mi to přijde dost. Vždyť teď se s Tinusem vídáme skoro denně a najednou prostě nebude možnost?
Zkusila jsem se upřímně usmát, ale stejně si myslím, že mi to moc nevyšlo. "Tak to je super, ne?" zeptala jsem se. "Jo, je to naprosto nejlepší. S Marcusem žijeme svůj sen" řekl a usmál se. V jeho hlase bylo slyšet nadšení pro tohle všechno a i v jeho tváři byla čitelná radost a tak jsem mu to nechtěla nijak kazit. "Tak to...gratuluju?" spíš jsem se zeptala a nahnula se k němu, abych ho mohla obejmout. Okamžitě si mě přitáhnul co nejblíže to šlo a já mu hlavu zabořila do krku. Jeho ruce jsem měla omotané okolo pasu. Držel mě tak pevně, jako by se bál, že mu teď uteču. Sice jsem měla pocit, že mě každou chvíli rozmačká, ale nechtěla jsem se od něj odtáhnout a tak jsem to nechala být. "Kdy odjíždíte?" zeptala jsem se s obavami. "Za dva dny" odpověděl. V tu chvíli jako by mi srdce vynechalo jeden úder. "Už?" "Hm... chtěl jsem ti to říct dřív, ale nejdřív jsem to odkládal s tím, že mám dost času a pak jsem na to prostě zapomněl" odpověděl. "Zítra je poslední den, kdy se uvidíme. Pak odlítáme ráno..." řekl a starostlivě se na mě podíval. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale i tak mi jedna neposedná slza sklouzla po tváři. A za ní druhá, třetí... nakonec jsem se stejně úplně rozbrečela. "Zlato, neplakej" řekl jemně Tinus a opatrně mi setřel další slzy. Odtáhl se ode mě a zhluboka se mi zadíval do očí. Okamžik na to jeho rty zapadly do těch mých. Aspoň na chvíli mé tělo zaplavilo horko, ale i tak mi naskočila husí kůže. Jeho dlaň mě lehce hladila po tváři. Bylo to neuvěřitelně uklidňující gesto, přesto mi stále stékaly slzy dolů po tvářích. Martinus přerušil polibek a znovu si mě vtáhnul do objetí. "Neplakej. To zvládneme, ano?" Jenom jsem lehce přikývla. "Spolu to zvládneme" zašeptal mi do vlasů a zanechal tam malý polibek.

Byla bych vám opravdu vděčná, kdybyste mi napsali váš názor na celý tenhle příběh do komentářů... Přemýšlím, jestli bych to neměla třeba už za nějakých cca. 5 kapitol ukončit a tak by mi váš názor celkem pomohl💖✌

Xx Terez👑