Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola první

Tvrdé kostelní lavice se začínaly pomalu zaplňovat příchozími pozůstalými, kteří se přišli naposledy rozloučit. Nebylo jich zde příliš mnoho, kostel rozhodně nepraskal ve švech. Kristin vstoupila do kostela a kráčela uličkou až k rakvi, kde jen krátce pohlédla na nepřirozeně bledou, ale přesto velice klidnou tvář. Mužskou tvář. Bez jediného slova se odebrala k jedné lavici, která se nacházela spíše vzadu a usadila se.

Přemýšlela nad celým jejich příběhem. Pokládala jej za přítele a to, že fetoval se jí ani trochu nelíbilo. Přes to všechno, co si spolu dříve prožili, jí nepřipadalo správné, že se takto sobecky rozhodoval, až to jednoho dne nezvládl a ta osudná dávka byla jeho poslední.

Lavice byly jen chabě obsazeny, vpředu truchlila rodina, tak jak to vždy bývá. Přesto ten, kdo propukal v pláč, jenž se snažil tišit a kontrolovat, ač neúspěšně, byl otec. Matka s druhým synem pouze seděli s jejich smutnými výrazy. V jejich nitru se nejspíš musela odehrávat bouře smutku. Kristin je znala jen velmi málo, a proto nemohla přesně s jistotou říct, jestli jsou k tomu všemu tak chladní, nebo jen své emoce nedávají tak najevo. Chvíli na to se objevil kněz a začal se smutečním obřadem.

Cestou zpátky domů na Baker Street se rozhodla jít pěšky. Ačkoliv to nebylo v podpatcích příliš pohodlné a moudré už vůbec ne, rozhodla se to risknout. Mohla tak aspoň chvíli přemýšlet. Napadlo ji, jak je život pomíjivý. Dnes tady jsme a zítra už třeba ne. Roky nám protékají mezi prsty jako neviditelná vlákna, která nelze chytit a každý okamžik je svým způsobem vzácný. Hodlala si život vychutnat, už jen proto, jakým si prošla peklem s Oliverem Brownem. Celá tahle nepříjemná zkušenost jí dala nový pohled na svět a možná ji učinila i o něco chladnější a uváženější.

Z jejího přemýšlení a dumání nad celým životem ji náhle přerušila dívka přibližně ve věku osmnácti let. Vlastně si povšimla, že byly rovnou tři.

„Prosím vás, můžu se vás na něco zeptat?" mluvila pouze jedna, zřejmě byla vybrána jako mluvčí celé skupiny.

„Ano?" probudila se Kristin zpět do reality. Prohlížela si ty dívky, studentky, maturantky dle stužek na taškách, takže byly starší než osmnáct. Sama pro sebe se v duchu pousmála. Přece jen od Sherlocka něco pochytila, všímat si detailů. Zaznamenala také, že jedna z dívek měla na své tašce spoustu placek včetně jedné s nápisem SH v srdíčku.

„Vy bydlíte společně se Sherlockem Holmesem, že?" přišlo to v tu samou chvíli, kdy si povšimla té placky. V duchu se proklela, že se vůbec zastavovala.

„Kdo se ptá?" sledovala všechny tři dívky, vypadaly tak nadšeně.

„Jeho fanynky, myslíte, že by nám mohl dát autogram?"

„To těžko," pousmála se Kristin. Neměla příliš náladu na to se s nimi vybavovat. „Mějte se." Dodala ještě rychle a dala se opět do pohybu, aby se jim co nejdříve ztratila z dohledu, než je napadne se jí ptát na něco dalšího. Celá tahle situace jí připadala vážně vtipná, že už i ji poznali jeho fanoušci, vlastně to spíš bylo trochu šílené, pokud ji nějakým způsobem sledovali až domů.

Když konečně došla k již všem tak známým dveřím s nápisem 221B a ztratila se za nimi, opřela se o ně a oddechla si. Takhle se cítila dobře, nikým nepronásledovaná. Vzhlédla ke schodům a všimla si slabého kouře, který se vznášel nad nimi a pomaličku se valil do celé předsíně a libou vůni rozhodně nepřinášel. Vystoupala tedy po schodech a spatřila zdroj celého toho nepříjemného zápachu i kouře. Vycházel z otevřených dveří jejího souseda. Vstoupila do nich a zašklebila se, protože to co bylo v předsíni dole, byl jen slabý odvar toho, co se dělo zde. Celá scéna byla doplněna dvěma hlavními aktéry.