Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola devatenáctá

Kolem třetí hodiny odpoledne, kdy Sherlock strávil celý čas již od ráda v ulicích Londýna a zjišťoval si informace, se rozhodl zajít navštívit Johna v nemocnici. Šel pěšky, protože se od ní nacházel celkem nedaleko. Procházel ulicí míjející nespočet cizích tváří a jen žasnul nad tím, jak jsou jejich mozečky jednoduché. Obyčejné všední problémy dokážou nafouknout do obřích rozměrů a svým jednoduchým životem si prostě jen tak proplují až ke zdárnému konci.

Když procházel nemocniční chodbou, stále se zamýšlel nad celým tím případem, který vlastně vůbec nevyřešil. Ano podařilo se mu sice tak tak zachránit Johnův život a dostat šílenou vražedkyni, ale hlavního viníka stále nedopadl. Pořád se schovával ve stínech, avšak s informacemi, které zjistil, se posunul opět o krok blíž k jeho odhalení.

Konečně přišel ke dveřím s číslem 402, které otevřel a vstoupil do nemocničního pokoje. Už při jejich otvírání jej zarazil fakt, že slyšel hlasy a ne očekávané ticho. Uvnitř u Johnovy postele posedávala na židli Kristin s Rosie na klíně a ona se horlivě omlouvala ovšem stále s doznívajícím smíchem.

„Promiň, promiň. Možná jsem si to měla nechat na pak, až by tě to tolik nebolelo," hovořila s dávkou starostlivosti. S největší pravděpodobností vyprávěla něco vtipného, při čem se rozesmál i John, což ovšem mělo neblahý následek na jeho zranění a smích mu tak způsobil další bolest.

„To je dobrý." Odpověděl John a poté spatřil ve dveřích stát Sherlocka. „Ahoj." Pozdravil jej.

„Ahoj," odpověděl jeho přítel a stále zůstal stát na místě jako přibitý k zemi.

„Nemohla jsem tě sehnat, psala jsem ti zprávu," vysvětlila Kristin důvod, proč je zde sama. Sherlock se ani na takovou otázku neměl v plánu zeptat, to že šla bez něj, mu bylo jedno, on sem také šel sám.

„Měl jsem práci," odvětil stručně a přišel k Johnovi. „Jak ti je?"

„Stojí to za hovno," řekl od srdce John a Sherlock se díky tomu polovičatě usmál.

„Vypadáš strašně." Přidal a vykouzlil tak doktorovi na tváři rovněž úsměv.

„Tak, co jsi zjistil?" zeptal se po chvíli John, na jeho hlase i obličeji byla stále znát značná únava.

„Jméno," pověděl Sherlock s dávkou tajemna a díky odmlce tak přidal na dramatičnosti.

„Nepřestane si hrát na královnu dramatu ani když tady ležím s prostřeleným hrudníkem," promluvil John směrem ke Kristin, aby si postěžoval.

„V těchhle věcech potřebuje vždycky trochu popostrčit," přidala se Kristin s lehce posměšným úsměvem a otočila se na židli tak, aby viděla na oba muže. „Takže...čí jméno?" pokračovala tentokrát směrem k Sherlockovi.

„Jméno, které mi bylo neznámo po celou tu dobu všech případů, které s ním velmi úzce souvisely. Johne, jistě ti bude něco říkat plukovník Sebastian Moran." Vyslovil to jméno.

„Ano to mi něco říká," přidal se John se zamyšleným výrazem.

„Kdo to je?" ozvala se Kristin, jako jediná neměla tušení, o koho se jedná.

„Plukovník Sebastian Moran, během své služby v armádě se o něm zjistilo, že je zkorumpovaný, ačkoliv se jim tuto informaci podařilo víceméně udržet pod pokličkou, i tak musel armádu opustit. Skvělý sportovec a vysoce kvalifikovaný střelec, hlavně také ve střelbě na dlouhou vzdálenost, naprosto ideální pro plnění Moriartyho zločineckých plánů. Troufám si s jistotou tvrdit, že máme co dočinění s druhým nejnebezpečnějším mužem v Londýně." Dokončil Sherlock svůj monolog, který podal velmi rychle.

„Čili ten střelec, který zastřelil majitele penzionu, kde se našla třetí oběť, byl on." Konstatoval John.

„Ano, nač si najímat střelce, když on sám to dokázal zvládnout na výbornou." Souhlasil Sherlock. Ačkoliv byl plně zabrán svými myšlenkami do případu, nemohli si Kristin s Johnem nevšimnout jeho roztěkanosti, posedlosti. John už tohle zažil, stejné to bylo také u případu Moriarty. Měl pocit, že jen při vyslovení toho jména byl Sherlock napnutý, připravený udělat naprosto cokoliv jen, aby jej zastavil.

„Dobře, ale proč tedy všechny tyhle případy? Mohl tě přeci rovnou zabít ne?" pokračoval John ve svých otázkách.

„Ano to jistě mohl, prakticky mě mohl zastřelit už tenkrát, když jsem od něj obdržel onen vzkaz v uspávací šipce. Ale nejspíš se pořád řídí nějakými Moriartyho pokyny, aby to bylo zábavnější."

„Jak ale mohl Moriarty vědět, že se skutečně nezabiješ tím skokem z nemocnice?" nešlo Kristin do hlavy.

„Nemohl, ale byl připravený na všechny možnosti, což také zahrnovalo další případné plány, jak mě zabít, kdybych přežil."

„Skvělé, že začali rovnou ode mě," pověděl John s velkou dávkou sarkasmu, jak jen to bylo možné.

„Už brzy to skončí, Johne," promluvil Sherlock až podivně klidným a jemnějším tónem než obvykle, což všechny přítomné zarazilo. Nelíbilo se jim už, v jakém byl stavu, natož co za plány se mu vlastně rodí v hlavě. Nikdo pořádně Sherlockovi do hlavy neviděl.

„Jestli máš zase v plánu předstírat svou smrt a vypařit se na další dva roky, ocenil bych, kdybys mě o tom předem informoval." Řekl John a proud starostí mu prolétával hlavou.

„Tohle už nehrozí." Odpověděl Sherlock. Johnovi se to ani trochu nelíbilo.

„Sherlocku, nemáš doufám v plánu nějakou blbost, že ne?"

„Nebuď směšný, Johne. Nenechám se zabít, jestli ti jde o tohle," protočil jeho přítel otráveně oči. Pohledy všech mu přišli absurdní. Jenže možná byla skutečnost poněkud jiná. John věděl, že Sherlock je přesně ten typ, který je kvůli případu schopen udělat cokoliv a této varianty se obával nejvíce.

Náhle se ve dveřích objevila zdravotní sestra oznamujíc, že by měla návštěva už odejít. Za prvé z důvodu, že John potřeboval stále ještě hodně odpočívat a také, aby mu mohla podat léky, nastalo proto tedy rychlé loučení. Kristin přidržel v jeho blízkosti Rosie, aby se nemusel příliš natahovat, když se s ní loučil polibky na tvářičky. Sherlock si tohle chtěl ušetřit, a proto rovnou opustil pokoj.

„Dej na něj pozor, tohle se mi moc nezamlouvá," chytil John Kristin jemně za zápěstí a hovořil tišeji.

„Neboj se, dohlédnu na něj." Pousmála se slabě. „Nedělej si s tím starosti a hlavně odpočívej."

„Díky. Za všechno, hlavně za Rosie."

„To je pořádku, Johne. Jsi jako moje rodina, teda ta část, která je snesitelná." Zasmála se, než nakonec i společně s malou holčičkou opustily nemocniční pokoj. Na Sherlocka narazili až před vchodem do budovy nemocnice. Samotnou ji to překvapilo, protože spíš očekávala, že se zase vypaří.

„Budu potřebovat tvou pomoc," pronesl náhle vážným tónem, což ji velmi zaskočilo.